Na předávání Cen Neuron jste říkal, že hodně věcí jste se naučil v zahraničí. Kde všude jste vlastně působil a co vám zahraniční zkušenosti daly?

Měl jsem dvě relativně dlouhé zahraniční stáže. První ve Španělsku, kde jsem v letech 2016 a 2017 strávil téměř dva roky v Pamploně. Ta je díky Ernestu Hemingwayovi relativně slavná, mimo jiné kvůli pověstným běhům s býky v ulicích.

Já tam ale samozřejmě nejel kvůli tomu. Působil jsem na Navarrské univerzitě, což je jedna z nejprestižnějších španělských univerzit. Byla to moje první velká výzkumná stáž. Částečně byla i klinická, ale většinu času jsem strávil v laboratoři průtokové cytometrie.

Souviselo to s vaší expertízou ohledně rakoviny krve?

V principu ano. Z laboratorních metod je průtoková cytometrie oblastí, které se hodně věnuji. V Pamploně jsem pod vedením Bruna Paivy, který je ve světě mnohočetného myelomu pojmem, získal základy vědecké práce.

Druhá stáž proběhla na Floridě v USA mezi roky 2024 a 2025. Ta mě naučila zase jiné věci. Řekl bych, že kromě medicínských hodně lidských. Uvědomil jsem si, jak tvrdé prostředí v Americe je, a že tam člověk musí opravdu makat, aby něčeho dosáhl.

Je tam hodně soutěživé prostředí?

Určitě. Na vědu, výzkum a inovace se klade velký důraz. Vědí, že je to něco, co je posouvá dopředu a co jim zajišťuje prosperitu. Když se tam někdo snaží dělat to, o co se snažím já – tedy kombinovat klinickou a výzkumnou práci –, systém to dokáže ocenit.

V Česku to často bývá bráno spíš jako něco navíc. Ve Spojených státech existují jasnější hierarchické kroky: lidé jasně vědí, že když udělají doktorát, posunou se tím dál, získají pozici, jistější pracovní místo a dobré pracovní i finanční podmínky. I proto je prostředí vysoce kompetitivní.

A jak jste se vůbec dostal k výzkumu mnohočetného myelomu?

Jsem klinický lékař s atestací z hematologie a transfúzního lékařství. Hematologie je věda o krvi, zjednodušeně řečeno, a já se specializuji na krevní nádory.

Hned po vysoké škole jsem nastoupil na hematoonkologii. Ovlivnil mě současný přednosta ostravské kliniky profesor Roman Hájek, který je předsedou České myelomové skupiny. Mnohočetnému myelomu se věnuje velkou část svého profesního života. Jeho vliv byl důležitý.

Zároveň jde o onemocnění, které mi připadá medicínsky i výzkumně velmi zajímavé. A je v něm vidět obrovský pokrok! Už za relativně krátkou dobu, kdy se mu věnuji já, tedy asi deset až dvanáct let, se možnosti léčby výrazně změnily. Za posledních dvacet let byla schválena přibližně dvacítka nových léků a prognóza nemocných se znatelně zlepšuje.

Můžete být konkrétnější?

Není jednoduché říct to úplně přesně, protože se do léčby dostávají extrémně účinné nové léky a my ještě nevíme, jak dlouho s nimi budou naši pacienti žít.

Když to ovšem řeknu orientačně, na přelomu tisíciletí byla průměrná doba přežití například dva až tři roky od diagnózy, u mladších pacientů schopných transplantace pět až šest let.

Ale kolem roku 2020 už jsme mohli uvažovat o osmi až deseti letech. A dnes už se bavíme o tom, že část nemocných jsme schopni vyléčit, takže zemřou na jinou příčinu...

Samozřejmě jinou prognózu mají starší pacienti, jinou mladší, kteří mohou podstoupit transplantaci. Ale obecně platí, že se přežití výrazně prodloužilo. A určitá část nemocných, 20 či 25 procent nebo i více, může být úplně vyléčena.

Je posun dán novými léky?

Ano, v léčbě došlo k obrovskému pokroku. Postupně ustupujeme od cytostatik a chemoterapie. Pacientům se to snažím vysvětlovat tak, že léky, které dnes dostávají, už často nejsou chemoterapie, jak ji znají z filmů, tedy léčba, po které je člověku velmi špatně, vypadávají vlasy a tak dále.

Nejprve přišly moderní léky, jako jsou imunomodulační látky a proteasomové inhibitory. Ty jsou dnes už standardní součástí léčby.

A postupně se do léčby dostává imunoterapie využívající imunitní systém pacienta, aby pomáhal zabíjet nádorové buňky. Patří sem specifické protilátky nebo CAR-T lymfocyty. Jde o mimořádně účinné léky, které nejsou dramaticky toxické a zásadně zlepšují výsledky léčby.

Imunoterapie je dnes obecně velkým trendem v medicíně – v onkologii i dalších oblastech medicíny –, ale u mnohočetného myelomu bych řekl, že skok je opravdu velký.

Jak časté toto onemocnění u nás je?

To je dobrá otázka, protože mnohočetný myelom není mediálně příliš známé onemocnění, byť je relativně časté. Často se říká, že jde o druhý nejčastější krevní nádor.

Incidence, tedy počet nových případů, je zhruba pět až šest případů na sto tisíc obyvatel ročně. V Česku to znamená přibližně 500 až 600 nových nemocných ročně.

Pokud jde o prevalenci, tedy celkový počet nemocných, ta se zvyšuje, protože pacienti žijí déle. Když se třeba podíváte do našeho stacionáře a čekárny, velká část pacientů bude mít právě mnohočetný myelom.

Ve vašem oboru zažíváte obrovský pokrok. Je to pro vás silná motivace?

Určitě je to motivace do další práce.

Zároveň je nutné říct, že práce v hematoonkologii je psychicky náročná. Člověk si na hodně věcí zvykne, ale ať je to jakkoli, myslím si, že naše práce je náročná pro lékaře i sestřičky i sanitáře.

Na druhou stranu v tom člověk vidí smysl. Jistě existují pozice, které jsou pohodlnější, lépe finančně ohodnocené, ale lidé v nich takový smysl nevidí. Já kolem sebe několik takových lidí vidím. Pro mě je vědomí smyslu hrozně důležité.

Naťukl jste to. Jak se lékař vyrovnává s tím, že mu umírají pacienti, které léta zná?

Je to těžké téma. U nás je složité právě to, že některé pacienty známe dlouho, v řádu let. Nejsou to dny či měsíce. Často si s nimi vytvoříte vztah.

Nechci srovnávat obory, ale když přijde člověk na urgent po autonehodě, lékař jej vidí asi poprvé. U nás je předtím dlouhodobý vztah. A když se potom pacient dostane do páté nebo sedmé linie léčby a my už mu nemáme co nabídnout, jsou to náročné rozhovory. Zvlášť když jde o někoho sympatického, kdo je vám blízký, má rodinu...

Jak se s tím vypořádáváte?

Důležité je nevyhořet. Mně pomáhá propojení s výzkumem. Člověk tím získá určitý odstup a zároveň má víru, že posouvá možnosti léčby dál.

A samozřejmě fyzická aktivita, hory, sport nebo prostě zajít s kamarády na pivo.

Vy jste mohl pracovat v Miami, ale vrátil jste se. Proč?

Dostal jsem tam skutečně nabídku, kterou bylo těžké odmítnout. Mohl jsem jít do plnohodnotné pozice; manželka chtěla zůstat.

Na Floridě jsem si ale uvědomil, že Česko je skvělá země pro život, přestože stále často slýcháme ze všech stran, jak je u nás vše špatné. Je tu bezpečno. Když se něco stane, zdravotnický systém se postará. To není všude běžné, ale část společnosti si to ani neuvědomuje.

A určitě hrály roli osobní důvody. Mám tady kamarády, mám zde svoji rodinu a chci, aby můj táta viděl vyrůstat moji dceru.

Vrátil jsem se tedy do Česka i proto, že to tady mám rád a že chci určité know-how přinést zpátky. Věřím, že kdybychom tady dokázali pár věcí změnit, mohli bychom být plně konkurenceschopní i mnoha nejsilnějším zemím.

Kdy jste se rozhodl, že budete lékařem? Prý jste si pořád kladl otázky „proč“.

Klást si ty správné otázky je zásadní. Nedělat věci jen proto, že se tak dělají.

Oba mí rodiče byli lékaři. Já chtěl jít spíš na přírodovědu, ale rozhodl se nakonec pro medicínu. A myslím, že to bylo dobré rozhodnutí. Je totiž obrovské privilegium kombinovat klinickou medicínu a výzkum.

Zároveň moje maminka zemřela mladá na karcinom prsu. I to je pro mě motivací zlepšovat péči o nemocné včetně logistiky péče. Aby pacient netrávil osm hodin při každé ambulantní návštěvě v nemocnici zrovna ve chvíli, kdy prožívá krušné období svého života.

Kráceno. Celé vyšlo v tištěné MF DNES / LN Orientace 18. července 2026, str. 17, online na Lidovky.cz