Zuzana Hofmanová pro LN: V novém ERC si posvítíme na dávné otrokářství

V květnu jste získala prestižní ERC Starting Grant ve výši 1,5 milionu eur na dobu pěti let. Co pro vás takový úspěch znamená – z pohledu výzkumu i vaší kariéry?

Znamená to hodně. ERC grant je spojen s budováním vlastní výzkumné skupiny – i když já už ji vlastně i mám. Především je to však uznání od kolegů, asi jedno z nejvyšších, jaké může člověk v evropské vědě získat. Návrh totiž prochází hodnocením řady odborníků a velkého panelu, ve kterém jsou opravdové špičky v různých oborech. A když taková skupina lidí uzná, že vaše myšlenky dávají smysl a stojí za podporu, člověka to velmi potěší. Je to obrovský impuls.

Archeogenetika stojí na pomezí hned několika disciplín. Vnímáte ji spíše jako přírodní, nebo společenskou vědu?

To je poměrně těžká otázka a musím si na ni odpovídat docela často. Hodně záleží na konkrétní výzkumné otázce, protože používáme metody z různých oborů. V tomto případě projekt hodnotil panel zaměřený na studium lidské minulosti, tedy spíše společenskovědní. I v něm jsou ale již také odborníci z přírodních věd. Právě ta kombinace obojího je pro naši práci typická – nelze totiž vědění jednodušše „škatulkovat“, stejná věc může mít různé důsledky a perspektivy.

Název vašeho projektu SLAVA evokuje souvislost mezi označením Slovanů i latinským respektive anglickým slovem „slave“ pro otroky, což může etymologicky i souviset...

Nejsem etymoložka, ale souvislost těch slov se v odborné debatě zmiňuje. Pro náš projekt – a tedy i jeho název – je podstatné, že se chceme věnovat zotročeným lidem, kteří podle jedné z klíčových hypotéz pocházeli ve značné míře z oblastí širší střední a východní Evropy – obývaných právě slovanskými populacemi. V nepokřesťanštěných oblastech byla v raném středověku populace lidí, kteří mohli být zajati a následně přeprodáváni dál. Zajímá nás tedy hlavně dálkový obchod.

Kam pak asi zotročení lidé mířili?

Významná část obchodu měla směřovat do islámského světa, kde byla v tomto období vysoká poptávka po zotročených. Neznamená to, že obchod neprobíhal i jinde, ale tyto dálkové trasy jsou nejdiskutovanější, hlavně kvůli předpokládanému objemu a dopadu na ekonomiku a to hlavně pro zprostředkovatele po cestě, kteří na tom měli velký zisk. Panuje předpoklad, že obchod přinášel i do střední Evropy značné ekonomické zdroje a některé teorie jej proto spojují s konsolidací raně středověkých států. A to je to, co chceme studovat pomocí biologických a archeologických dat.

Projekt zahájíte v dubnu 2027. Kdo bude tvořit jádro vašeho týmu?

Část týmu už je daná a další pozice obsadíme. Jednou z kolegyň je Janel M. Fontaine, britsko-americká historička, která se věnuje raně středověkému obchodu s otroky a vydala knihu Slave Trading in the Early Middle Ages (2025) zaměřenou na dálkové vazby v severní a východní části Evropy. Mluví i česky. Je pro nás důležité, že dokáže český materiál a historiografii zasadit do širšího evropského kontextu a porovnat třeba i s arabskými historickými zdroji.

Máme také Paula Klostermanna, biologického antropologa původně z Vídně, jenž detailně studuje kosterní pozůstatky – mimo jiné se věnuje vývoji a hormonálním vlivům na skelet. Jednou ze zajímavých otázek, které chceme zkoumat, je, zda někteří z analyzovaných mužů nemohli v mladém věku projít kastrací. V historických pramenech se totiž objevují zmínky o systematickém kastrování mladých chlapců. Hormonální změny mohou mít vliv i na vývoj skeletu, ale jejich projevy nejsou jednoznačné... Není to triviální výzkum. Proto chceme u jedinců kombinovat více typů informací, které až teprve dohromady vytvoří přesvědčivější obrazy jejich životů.

Od roku 2021 vedete svoji skupinu v Max Planckově institutu pro evoluční antropologii v Lipsku. Znamená nový ERC grant úplný přesun do Brna: na CEITEC a Masaryčku?

Ne tak úplně. V Lipsku mám stále své studenty, kteří dokončují doktoráty, a část mojí výzkumné skupiny tam zůstává. Domluvili jsme se, že minimálně několik dalších let budeme takto fungovat. Já jsem se ale přestěhovala zpět do Česka; skupina v CEITEC začala v červenci. I díky propojení institucí – Filozofická fakulty MUNI, CEITEC a Max Planck – se snažíme, aby mezioborová spolupráce fungovala a chceme ji plnohodnotně integrovat už během výzkumu našich témat.

V Lipsku působí Svante Pääbo, laureát Nobelovy ceny za fyziologii nebo lékařství z roku 2022 v oblasti výzkum genomů v lidské evoluci. Jaké je pracovat s takovými lidmi?

Svante má kancelář jen pár místností ode mě a v institutu máme jedno společné místo na oběd, takže se tam lidé přirozeně potkávají. Je skvělý; samozřejmě extrémně vytížený a má i výzkumné aktivity v Japonsku, pracuje opravdu globálně. Zaměřuje se na mnohem starší období než já, takže naše výzkumné otázky jsou jiné, ale vývoj a používání genetických metod se dost prolínají. Sice spolu nemáme společný článek, ale máme třeba interní semináře, kde si navzájem prezentujeme výsledky a komentujeme práci. Je inspirativní být v takovém prostředí – a nejde jen o jednoho nobelistu! Institut je plný lidí, kteří zásadně ovlivnili obor, včetně Pääbových žáků a mladších kolegů: například Johannese Krauseho, který dnes vede oddělení archeogenetiky.

Působíte v Brně, kde Gregor Mendel objevil zákony dědičnosti, genetiku. Vnímáte to?

Vnímám. Jsem původně z Brna, takže od dětství je to poměrně přirozené. Zajímavé je hlavně to, jak silně Mendelovo Brno vnímají naši zahraniční kolegové. Když přijedou, často jsou nadšení, že mohou navštívit místo, kde Mendel pracoval. Pro genetickou komunitu to opravdu hodně znamená. I mne od dětství fascinovala archeologie i genetika. Objevovat v archeologii něco, co nikdo předtím nevěděl a co by jinak bylo ztraceno. A genetika je nádherná – mohla bych o tom mluvit dlouho! Je v ní určitá matematická krása, jak úžasně dědičnost funguje. Beru jako velikou čest, že se můžu věnovat něčemu, co mě baví, a snažím se to dělat co možná nejlíp.

S jak velkým souborem ostatků chcete v ERC projektu pracovat?

Plánujeme analyzovat přibližně 700 jedinců. Samozřejmě bude záležet i na tom, jak se během pěti let budou vyvíjet ceny laboratorního materiálu, sekvenování, dopravy či dalších položek. Některé vzorky už v Brně máme, protože pro přípravu žádosti je potřeba získat pilotní data a ukázat, že se na vybraných lokalitách DNA zachovává. Odběr probíhá po dohodě s kurátory a podle zákonů a pravidel jednotlivých zemí. Jde o nenahraditelný materiál, který byl v muzeích často uchováván desítky let, takže potřebujete příslušná povolení a musíte správně doložit, že víte, co děláte.

Zná vaši práci i dcera? Při předávání Ceny Neuron za vámi na pódium i vyběhla...

Byl to pro ni obrovský zážitek. Mě to úplně překvapilo, nikdo mi dopředu neřekl, co se tam chystá! Myslím, že moderátor Daniel Stach chtěl každého z laureátů tak trochu překvapit, a v mém případě se mu to podařilo tedy dokonale... Zatím se zdá, že se dceři vědecké prostředí líbí.

Jste vědkyní, ale zároveň maminkou tří dětí. Co umožňuje kombinovat rodinu s náročnou kariérou a dvěma výzkumnými skupinami mezi Lipskem a Brnem?

Podpora mé rodiny je obrovská – od babiček a dědečků, ale hlavně od partnera, který bourá zažité stereotypy v tom, kdo „má“ vyzvedávat děti ze školky nebo kdo s nimi zůstává doma, když jsou nemocné. Bez něj by to nešlo. Zároveň si myslím, že rodiče jsou pro děti určitým vzorem. Snaha dělat svou práci dobře a být v ní úspěšný je možná také něco, co jim můžeme předat. Není úplně neobvyklé, že naše dovolená před konferencí nebo po ní „náhodou“ vede přes archeologické naleziště... Takže jsou tomu přirozeně vystavené. Jaká ale bude jejich cesta, bude jen na nich, nicméně si myslím, že je fajn, když vidí, že člověka práce baví a má pocit, že jej přesahuje.

Kráceno. Celé vyšlo v tištěné MF DNES / LN Orientace 3. října 2026, str. 5