Petr Sedláček: O inflaci a zahraničních zkušenostech
Jak se bádá v zahraničí v porovnání s Českou republikou?
Můžeme předvídat, s jakou inflací se budeme potýkat příští zimu?
Čtěte první část rozhovoru s laureátem Cen Neuron 2021 pro mladé nadějné vědce v oboru společenské vědy, makroekonomem Ing. Petrem Sedláčkem, Ph.D.
První část
V roce 2021 jste obdržel Cenu Neuron. Co vám toto ocenění přineslo?
Byla to pro mě velká motivace, často se mi nepoštěstí nějakou cenu získat. Byla to velká pocta a bylo to hezké i pro moje rodiče, kteří tu cenu převzali. Příjemný byl i mediální kolotoč, který se po udělení Ceny Neuron rozjel. Bylo pro mě zajímavé bavit se o své práci s lidmi, kteří nutně nejsou z oblasti ekonomie. Byl to velký nezvyk a pořád je, ale je to dobrý výcvik. Myslím, že mi to dalo možnost rozšířit si obzory.
Mohl byste přiblížit některý z Vašich aktuálních projektů?
Jeden projekt, který se chýlí ke konci je o tom, jestli je hospodářský růst částečně způsoben poptávkou. Možná to zní samozřejmě, ale není to tak jednoduché. Když někdo poptává čím dál víc prostředků, tak to někdo musí vyrobit. A k tomu, aby to vyrobil za stejnou cenu, musí být víc produktivní. I když je hodně poprávky, tak je růst stejně více vytvořený na nabídkové straně. Proto se snažíme vysvětlit, do jaké míry může poptávka vytvořit růst. Hledíme na to ze strany akumulace zákazníků. Ukazuje se, že to je aktuálně velký faktor pro spoustu firem. Nejde ani o to, jaké jsou náklady, jaké jsou technologie, spíš jde o to, jestli jsou schopni nalákat dostatek zákazníků. My se snažíme vysvětlit, do jaké míry firmy dostávají pobídky k inovacím, k výzkumu a vývoji, pakliže akumulují zákazníky a očekávají, že budou mít větší trh, na kterém mohou svoje produkty prodávat.
„Záleží na tom, jaký mikrokosmos má člověk kolem sebe. Když má kolem sebe výborné kolegy, tak je to daleko důležitější, než když je na univerzitě, která má velké renomé a ohromnou prestiž.“
Nyní pracujete na Univerzitě Nového Jižního Walesu v Sydney, v minulosti jste působil na Univerzitě v Oxfordu či v Amsterdamu a mnohých dalších univerzitách. Myslíte si, že jsou zahraniční zkušenosti pro české vědce podmínkou k tomu, aby byla jejich vědecká práce kvalitní?
Mohu mluvit jenom za nás ekonomy. Myslím si, že v Čechách jsou hodně kvalitní instituce. Například Ekonomický Institut Karlovy Univerzity, Cerge. Tam je spousta fantastických lidí. Z tohoto hlediska nevidím nutnost pracovat v zahraničí.
Samozřejmě, když už člověk pracuje na vysoké úrovni, tak se do zahraničí dostane skrze konference nebo výměnné vědecké pobyty. Mít kontakt se zahraničními kolegy je samozřejmě nutné. Ale nemyslím si, že je nutné pracovat x let v zahraničí. Záleží na tom, jaký mikrokosmos má člověk kolem sebe. Když má kolem sebe výborné kolegy, tak je to daleko důležitější, než když je na univerzitě, která má velké renomé a ohromnou prestiž, ale s nikým se tam člověk na denní bázi nepotkává a s nikým si o výzkumu nemůže popovídat. Proto bych to striktně nerozděloval, jestli se do zahraničí musí, nebo ne.
Inflace – ukotvená očekávání a nejisté prognózy
Jak byste v pár bodech vysvětlil, proč došlo k tak vysokému zdražování?
Pár příčin je relativně jednoznačných. Inflace se začala zvedat už během covidové krize v polovině roku 2021. Důležitým faktorem tedy byla pandemie. Lidé neměli několik měsíců za co utrácet, po rozvolnění se poptávka zvýšila, ale nabídka to nebyla schopná utáhnout, protože v určitých místech ekonomiky byly problémy – narušená mezinárodní doprava, pozastavení globálního dodavatelské řetězce, v Číně byly zavřené továrny ještě nedávno, proto na některých místech chyběla nabídka. Distribuční sítě se z toho nemohly oklepat velmi dlouho. Vím to z vlastní zkušenosti, kdy nám loď s našimi věcmi z Anglie přišla asi se 7 měsíčním zpožděním. To je příklad toho, s čím se musely vyrovnávat normální podniky. Zde je počátek krize. Pak samozřejmě na začátku minulého roku začala válka na Ukrajině a zbláznily se ceny energií a potravin. To jsou dva vnější impulzy, jejichž důsledky se teď prolévají ekonomikou.
Říkáte, že „ceny se zbláznily“. Zdražovalo se opravdu jen v sektorech, kde to bylo potřeba, nebo se v panice zdražovalo i tam, kde to nebylo tolik nutné? Nebyl například skokový růst cen pohonných hmot výsledkem takové paniky?
Bylo by hodně těžké určit, do jaký míry se ceny zvedaly kvůli panice. Neříkám, že se to nedělo, ale je těžké určit, do jaké míry to přispělo k růstu cen.
Myslím si, že je důležité si uvědomit, že jakmile přijdou impulzy jako pandemická krize a válka na Ukrajině, tak se více projevuje, jak je v ekonomice všechno propojené. Když zmiňujete ceny pohonných hmot, tak téměř každý podnik je má jako náklad. V takové situaci je těžké říci, zda někdo zvedl ceny „oprávněně“, nebo „neoprávněně“, moc brzy, nebo moc pozdě. Také je důležité si uvědomit, že nejde o průměrné náklady, ale o náklady dodatečného dodání zboží. Rozumím vaší otázce, ale je velmi těžké svést to na paniku. Do určité míry to mělo vliv, ale do jaké, to nevím.
Změny jsou velmi těžko předvídatelné. Kdyby vám někdo před rokem a půl řekl, jaká bude cena plynu, tak byste řekli, že se ten člověk zbláznil. Stejně tak nemůžeme předvídat, že přijde teplá zima, a ceny klesnou. Všechno se děje s nějakým odstupem, a je jasné, že i lidé jsou z toho frustrováni.
„Myslím, že by bylo minimálně rozumné pokračovat s přesouváním spotřeby energie k alternativním zdrojům nebo vyloženě ke spotřebě, která není tak energeticky náročná.“
Co se týče obtížných předpovědí, tak zkusím položit ještě jednu otázku – jak se máme připravit na zimu roku 2023/24?
To je spíše otázka na politické vědce, není to úplně moje parketa. Nicméně pokud bude válka na Ukrajině pokračovat, tak budeme ve stejné situaci jako letos. S tím, že se čeká, že naplnění rezerv bude složitější. Proto myslím, že by bylo minimálně rozumné pokračovat s přesouváním spotřeby energie k alternativním zdrojům nebo vyloženě ke spotřebě, která není tak energeticky náročná.
Ceny na trhu reflektují situaci poptávky a nabídky. Měnit ceny je vždy složité, nikdy to není zadarmo, vždy se někde vytvoří nerovnováha. Je nutné to zaplatit, nebo určit, kdo bude moci kolik spotřebovat. Je tedy „jednodušší“ nechat lidi rozhodnout se podle cen. Když je cena strašně vysoká, tak lidé mají motivaci přesunout spotřebu někam jinam nebo začít šetřit. Samozřejmě je otázka, jak pomoci lidem, kterým to vyloženě dělá díru do rozpočtu. To potom musí přistoupit stát a pomoci jim nějakými podpůrnými prostředky. Ale predikovat tyto věci na rok dopředu je opravdu velmi složité.
Máme očekávat, že se ještě více lidí bude dostávat na hranici chudoby? Mohou se spolehnout na to, že je stát v takové situaci „podrží“?
Toto je vyloženě politické rozhodnutí. Jako ekonom jsem schopný říct, co se asi stane, když stát přijde s návrhem nějakého opatření, ale říkat, co by měl stát udělat, je velmi složité. Samozřejmě je velká skupina lidí, pro které jsou nárůsty strašně velkou výzvou. Je ale politické rozhodnutí s tím něco udělat. Nejjednodušší je udělat cenový strop. To je jednoduché, lehce srozumitelné a lehce implementovatelné rozhodnutí. Nejsem si ale jist, jestli je to nejlepší řešení. Když zavedete cenový strop,tak lidé nemají důvod měnit svoje chování. Ale chápu, že když jim cenový strop nedáte, tak těmto skupinám musíte rychle pomoci, a to už je na implementaci velmi složité.
Jde tedy o to, co komunikovala i vláda v ČR, že cílit na jednotlivé ohrožené skupiny je velmi složité, a proto se uchyluje spíše k plošným opatřením?
Ano, je to komplikované. Pokud definuji skupinu x tím, že má příjem pod x tisíc, tak se opatření nebude týkat skupiny, které mají příjem x+10.
„Z pohledu měnové politiky máme výhodu, že máme vlastní nezávislou měnovou politiku.“
Co se týče inflace, jsme na tom spolu s Maďarskem nejhůře v celé Evropě. Čím je to dáno? A je možné, že kdybychom přijali euro, dopad krize by byl u nás menší?
Na jedné straně bych těžko odhadoval, do jaký míry by se ceny vyvíjely jinak, kdyby ČR měla euro ještě před krizemi. Je možné, že více propojený trh by určil jiný průběh. Na druhé straně jsme zažili inflaci, která byla způsobená příčinami, se kterými nemá ČR co společného, a proto je výhoda, že máme vlastní měnovou politiku. Úrokové sazby se zvedly víc než v eurozóně. Kdybychom měli euro, tak to nejsme schopni udělat. Momentálně z pohledu měnové politiky máme výhodu, že máme vlastní nezávislou měnovou politiku.
Je asi těžké vzít si z těchto krizí něco pozitivního. Zajímalo by mě ale, jestli současné krize neučí státy a jednotlivce nějakému „krizovému chování“. Nebudeme díky tomu v budoucnu schopni uplatnit rychleji a efektivněji nějaké mechanismy, které se osvědčily?
To je zajímavá otázka. Existuje výzkum na to, že lidé, kteří projdou krizí nebo lidé, kteří prošli obdobím vysoké inflace, se chovají jinak, než lidé, kteří si tím neprošli. Z tohoto hlediska je možné, že individuálně to změní určité chování do budoucna. Lidé možná budou mít trochu konzervativnější přístup. Ale stále je největší problémem to, že se v těchto obdobích vytváří obrovská nerovnováha.
„V momentě, kdy si lidé nebo firmy začnou myslet, že za 5 let bude stále 10% inflace, tak se ceny začnou měnit už teď.“
Je něco, co byste chtěl, co se týče inflace, na závěr zdůraznit?
Jeden aspekt, který je strašně důležitý, jsou očekávání. Inflace se mění, když nastává nerovnováha mezi poptávkou a nabídkou. To je jednoduchá ekonomie. Komplikujícím faktorem ale je, že ceny se určují s vidinou předpovědí do budoucna. A je hrozně důležité, co si firmy a spotřebitelé o té budoucnosti myslí. Centrální banky tomu říkají „ukotvení inflačních očekávání“. Vzhledem k tomu, že jsme měli několik let mírnou inflaci, tak se centrálním bankám podařilo ukotvit očekávání tam, kde je chtěli mít. Zatím to vypadá, že očekávání jsou stále ukotvená. Ale centrální banky reagují na současnou inflaci relativně agresivně, i když je do značné míry tvořená faktory, které těžko ovlivní (ceny energií, logistické problémy). A dělají to právě proto, že se obávají, že se inflační očekávání odkotví, a že lidé přestanou věřit, že se inflace vrátí zpátky. A proto je také důležité mít dobrou komunikaci právě ze strany centrálních bank směrem k veřejnosti a firmám. Veřejnost i firmy musí věřit, že centrální banka svoji práci odvede a inflace se vrátí. V momentě, kdy si lidé nebo firmy začnou myslet, že za 5 let bude stále 10% inflace, tak už teď se začnou měnit ceny. Později se toto mínění samo potvrdí – ano, ceny skutečně vzrostly.
Start-upy důležité pro makroekonomiku, ale riskantní
Co je to vlastně start-up?
Když říkám „start-upy“, tak to má velmi přesnou definici …