Novotný pro National Geographic: V tropech sledujeme, jak z holé půdy ožívá nový prales
Špičkový tropický ekolog Vojtěch Novotný se letos stal členem Expediční rady Nadace Neuron, která podporuje vědecké expedice do celého světa. O svých výzkumech i Neuronu vypráví v obsáhlém interview. „Jsem velmi rád, že mám možnost dívat se na vědecké expedice z hodnotícího hlediska a vybírat ty, které považuji za nosné. Je to trochu analogie mé hodnotící role u vědeckých grantů,“ říká profesor Novotný.
Tropický biolog Vojtěch Novotný z Biologického centra AV ČR patří k nejvýraznějším českým vědcům. Už tři dekády zkoumá ekologii tropických lesů na Papui Nové Guineji, kde založil New Guinea Binatang Research Centre. V rozsáhlém interview pro National Geographic hovoří o obnově pralesa, o hmyzu, který udržuje pestrost vegetace, o práci s místními lidmi, bezpečnosti i o tom, proč je věda dobrodružstvím. Nově se stal členem Expediční rady Nadace Neuron, která podporuje vědecké expedice do celého světa.
Patříte k předním tropickým biologům a dlouhodobě pracujete na Papui Nové Guineji. Na čem právě teď pracujete? Co je pro vás aktuálně nejdůležitější výzkumné téma?
Teď se zabýváme experimentální regenerací tropického lesa. Znamená to, že pracujeme s plochami, které trochu připomínají klasická zemědělská políčka. Jsou to experimenty opakované, aby z nich šlo vyvodit statisticky hodnotitelné závěry. Ostatně biologická statistika jako věda vznikla právě ze zemědělských pokusů, při nichž zemědělci na opakovaných záhoncích zkoušeli různé techniky. A my dnes děláme něco podobného, jen asi o sto let později a se spontánní ekologickou obnovou tropického lesa – na Nové Guineji.
Jak to přesně probíhá?
Začínáme na holé půdě a necháváme les růst. Naštěstí v tropech vše probíhá velmi rychle. Ekologická sukcese, tedy sled jednotlivých druhů rostlin, které osidlují holou půdu a postupně směřují k tropickému lesu, je tam velmi dynamická. Samozřejmě nečekáme, až vznikne celý panenský tropický les. Experimenty typicky ukončujeme zhruba po roce a půl. Ale už v té době máme pětimetrový „lesík“, z něhož lze odvodit řadu důležitých věcí.



Když opakovaně říkáte „my“, jak dnes vypadá váš tým? Kolik lidí je do těchto projektů zapojeno? Navazuje to nějak na váš velký projekt Evropské výzkumné rady (ERC), kdy jste mohli na Nové Guineji postavit i výzkumný jeřáb nad stromy?
Můj původní ERC projekt se zaměřoval na mezikontinentální srovnání stabilního, finálního tropického lesa, včetně korun stromů. To bylo trochu jiné téma. To, co jsem teď v úvodu popisoval, je asi naše nejzajímavější aktuální výzkumné téma, ale máme samozřejmě i mnohé další. Celý náš novoguinejský tým bych rozdělil na část v České republice a část na Papui Nové Guineji. Ta česká část je založená hlavně na doktorských studujících; těch máme momentálně osm. A potom máme novoguinejskou stanici New Guinea Binatang Research Centre a její zaměstnance. Těch je k dnešnímu dni zhruba pětadvacet.
Zapojujete do tropických výzkumů i místní papuánské komunity?
V odlehlých oblastech najímáme i místní vesničany, kteří se starají o výzkumné plochy. To je pro tyto experimenty zásadní a zároveň je to důvod, proč je v tropech dělá jen málokdo. O výzkumnou plochu se totiž musí každý týden pečovat: aplikovat insekticidy, kontrolovat vegetaci a podobně. Pokud chcete dělat výzkum v biologicky významné a zajímavé oblasti, jako je PNG, narazíte na problém, jak tam po dobu roku nebo roku a půl udržet tým lidí, kteří na tom budou stabilně pracovat. Anebo můžete pracovat někde „za humny“ výzkumného ústavu, což je jednodušší, ale pak jste v krajině typicky hodně ovlivněné člověkem.
Naší výhodou je, že papuánská krajina je sice dosti divoká, ale přece jen obydlená. I v odlehlých oblastech jsou vesnice. Po zaškolení a po delší spolupráci dokážeme udržovat lokální tým, který bydlí ve své vesnici a práci na projektu má jako běžné zaměstnání. My ho pak můžeme kontrolovat jen občas, řekněme jednou za čtyři měsíce. To je nesmírně důležité, protože doprava na místo bývá hodně komplikovaná. Zahrnuje buď dlouhé pochody tropickým lesem, nebo pronájem malého letadla a přistání na travnaté ploše v horách...
Vaše výzkumná stanice New Guinea Binatang Research Centre funguje už tři dekády. Kdy vlastně vznikla, když jste vědcem z Českých Budějovic? A kde všude bádáte?
Naše stanice existuje od roku 1997, takže se opravdu blíží třiceti letům. Náš program na Papui Nové Guineji ovšem běží již od roku 1995, takže v tom jsme třicítku už překročili. Stanici máme poblíž města Madang na severním pobřeží PNG. V jejím bezprostředním okolí máme několik osvědčených vesnic a několik lokalit, kde studujeme nížinné tropické lesy. Vesnice Wanang pak leží v nížině u řeky Ramu, asi 100 až 120 kilometrů od hlavní stanice. Kromě toho využíváme možnost studovat různé nadmořské výšky, jak jsem v úvodu říkal.


Další oblastí našeho biologického zájmu je Mount Wilhelm, tedy nejvyšší hora Papuy Nové Guineje, která má 4509 metrů. Tam máme pokrytý kompletní rozsah tropického lesa od nížiny až po hranici lesa, která je zhruba ve 3700 metrech nad mořem. Další podobně vysoké pohoří, kde také s týmy pracujeme, je Saruwaged. To je zajímavé tím, že geologicky je mnohem mladší. Máme tedy dva odlišné vysoké hřebeny pokryté tropickými lesy, což je také zajímavý přírodní experiment. Můžeme porovnávat, jak se rozmanitost druhů a druhové složení různých skupin hmyzu, obratlovců či rostlin mění od nížiny až po hranici lesa.
To je impozantní záběr: v čase i prostoru. Co považujete za vaše největší úspěchy během oněch téměř třicet let tropického výzkumu na Papui Nové Guineji?
Vědecky bych řekl, že jsme byli průkopníky studia skutečných vztahů mezi hmyzem a rostlinami v tropických lesích. V devadesátých letech, kdy jsme s tím začínali, pořád ještě fungoval přístup, kdy entomolog přijel do tropického lesa na několik týdnů během „dovolené“, pokusil se tam nasbírat co nejvíce hmyzu – bez ohledu na to, co v ekosystému dělá a jakou má funkci – a zase odjel do Evropy nebo do Spojených států.
Studium vztahů mezi hmyzem a rostlinami, tedy který druh hmyzu se živí na které rostlině, jak jsou přesně specializovaní a jak tím udržují rozmanitost vegetace, vyžaduje dlouhý čas. Vyžaduje experimenty přímo v terénu. A vyžaduje třeba i přípravu hmyzu z housenek do dospělců. A to jsme si mohli dovolit díky Akademii věd ČR, která mi už tehdy umožnila trávit zhruba šest měsíců ročně na Papui Nové Guineji a šest měsíců v Českých Budějovicích.

To jsou úspěchy ve vědecko-výzkumné rovině, řekněme. Je ještě nějaký jiný úspěch, který považujete osobně za zásadní? Najdete nějaké další aspekty?
Zmínil bych asi ještě společensko-vědecký příspěvek k budování biologické komunity na Papui Nové Guineji. Začínali jsme jako čistě vědecký tým orientovaný na výzkum. Postupně jsme se ale během třiceti let přesouvali také k tréninku – hlavně magisterských a doktorských studujících. A to je opravdu něco, co tamní univerzity dělají jen obtížně nebo vůbec, protože jsou často spíše výukovými institucemi. Věda se na tamních školách moc nepěstuje. Možnosti zahraničních stipendií jsou, ale pokud talentovaní studující nemají napojení na mezinárodní vědeckou komunitu, je pro ně těžké se v zahraničí uchytit. A naše stanice tuto komunitu představovala; společně pracovali Novoguinejci, zahraniční vědci i studující. Umožnili jsme tak studium řadě magisterských studujících přímo na PNG pod naším neformálním vedením a a potom jsme přiváděli i doktorandy z Nové Guineje k nám do Čech, do Českých Budějovic.
Bylo jich už hodně?
Odhadoval bych, že za třicet let náš projekt vlastně vyškolil mezi třetinou a polovinou biologů v celé zemi. Naši bývalí studující dnes učí biologii na prakticky všech univerzitách na Papui Nové Guineji. Když se podíváme do vědeckých citačních databází, kde se objevuje i domicil/afiliace „Papua Nová Guinea“, tak naši současní i bývalí zaměstnanci a studenti představují nadpoloviční většinu špičkových biologů, kteří v nich za danou zemi figurují. Do značné míry jsme tedy vybudovali významnou část biologické akademické komunity Papuy Nové Guineje. A je to vlastně neočekávaně – a trochu paradoxně – právě český přínos.
Kolik papuánských vědců a biologů jste již takto vychovali? Jsou to desítky lidí?
Ano, budou to desítky. Část tvoří univerzitně vzdělaní lidé, kteří se účastnili našich kurzů. Ve spolupráci s Jihočeskou univerzitou (JČU) jsme uspořádali sedm kurzů o tom, jak se dělá biologická věda v terénu na Papui Nové Guineji. Každý trval měsíc a účastnili se ho společně studující z JČU a studující z různých úrovní vzdělávání na PNG. Není to pochopitelně totéž jako vyškolit někoho v celém studijním programu, ale je to úplně jiná zkušenost, než jakou běžně nabízejí tamní univerzity. Zhruba stovka Novoguinejců kurzy absolvovala a pro řadu z nich se staly motivací vydat se ke studiu biologie a k vědě. K tomu patří ještě pár desítek magisterských a doktorských studujících, kteří pocházejí z naší akademické líhně.
To je fascinující. Kdybyste měl jmenovat jednoho bývalého studujícího z Papuy Nové Guineje, jehož příběh považujete za mimořádný, kdo by to byl?

Takových příběhů máme víc (chvíli přemýšlí). Jedním z nich je náš bývalý doktorand Sentiko Ibalim. Mimochodem může být známý i části české veřejnosti, protože figuroval ve filmu Vandráci na ostrově lidojedů (2024). Sentiko se narodil v extrémně odlehlé vesnici. Rodiče ho jednou posadili do malého letadla a poslali na střední školu do města Vanimo. Celý rok ho pak neviděli, myslím kromě Vánoc. Později pokračoval na technické škole, která z něj vychovala laboratorního technika. My jsme jej přijali na naší stanici, kde pak několik let pracoval jako zaměstnanec. Potom si sehnal zahraniční stipendium do Austrálie na bakalářské a magisterské studium, po návratu vystudoval doktorát na Jihočeské univerzitě a teď učí zase doma na PNG.
Sentiko Ibalim je tak vlastně jedním z mála absolventů vysokoškolského a doktorského studia v celé té obrovské oblasti kolem jeho rodné vesnice, přičemž se narodil do situace, která pro podobnou kariéru nabízela ohromně nepříznivé vyhlídky. Ale svojí pílí a houževnatostí vše překonal. Vzpomínám, že když cestoval z Budějovic do své vesnice, byla to série letů stále menšími a menšími letadly: z Prahy přes Dubaj do Singapuru letěl obrovským Airbusem, potom Boeingem do Port Moresby, pak menším letadlem Fokker do Vanima, potom Twin Otterem do Telefominu a nakonec ještě Cessnou do své vesnice...
Nové jste členem Expediční rady Nadace Neuron, s šéfredaktorkou National Geographic jste jmenovali i vítěznou Expedici Neuron 2026 do Keni... Co to pro vás znamená?
V první řadě jsem velmi rád, že mám možnost dívat se na vědecké expedice z hodnotícího hlediska a vybírat ty, které považuji za nosné. Je to trochu analogie mé hodnotící role u vědeckých grantů. Řekl bych, že Česko je přinejmenším v biologii, ale možná i jinde, nadstandardně otevřené cestám ven do světa. Procentuálně mnohem více našich biologů bádá v zahraničí, často ve velmi odlehlých či exotických oblastech. Nejen v tropech, ale i v polárních oblastech a podobně. Mám velký zájem na tom, aby se tato tradice udržela i v další generaci. Nejsem si jistý, jestli to není fenomén jenom mojí generace, která vyrůstala ještě v socialistickém prostředí s pocitem, že se „nikdy nikam nedostane“. Když se brány otevřely, logicky jsme všichni lačně vyrazili do světa. Nevím, jestli se další generace budou cítit stejně.

Velmi rád bych podporoval kombinaci dobré vědy a zajímavého expedičního programu. Věda má být podle mě dobrodružství nejen intelektuální, ale alespoň v biologii vysloveně i fyzické. Několikrát jsem recenzoval i projekty pro National Geographic, což bylo podobné. Těším se, že s Neuronem získám přehled, jak k expedicím přistupuje mladší generace výzkumníků.

S expedicemi Nadace Neuron souvisí i nezbytná popularizace vědeckých výstupů. Vy sám jste známý jako popularizátor své práce na Nové Guineji i autor zábavné knihy Papuánské (polo)pravdy (2004). Chystáte nějakou další knihu nebo snad i film?
Rád bych, ale slovo „chystám“ je příliš optimistické. Momentálně jsem hodně zaneprázdněn. Ani ne tak vědou, tu se snažím dělat vlastně ve volných chvílích, ale hlavně péčí o studující a managementem v rámci Akademie věd ČR. Stále však doufám, že během několika málo let nastanou příznivější podmínky a něco se podaří.
Vyšlo v plném znění na stránkách National Geographic (redakčně kráceno).
Foto: Jana Plavec (Akademie věd ČR) a archiv Vojtěcha Novotného