MF DNES: Cesta Michala Vališky za tajemstvím ultračistých krystalů
V Planetáriu při předávání Cen Neuron pro špičkové vědce mě na stěnách zaujala i fotka, na které držíte vrtačku a říkáte u toho, že doma – kde vychováváte čtyři děti – stále něco kutíte. Jak se vám v běžném životě hodí fyzika?
Hodí, někdy možná až nebezpečně. Člověk má pak pocit, že některým věcem rozumí natolik, že by si je raději udělal sám. Třeba u elektřiny by se do toho ale sám pouštět neměl. Ale to nutkání mívám, když něco zvládáme v práci, že ano.
Dlouhodobě se mi zdá, že fyzikové bývají praktičtí lidé. Pletu se?
Je zapotřebí rozlišovat experimentální a teoretické fyziky. Výjimky se najdou na obou stranách, ale je fakt, že experimentální fyzikové bývají typicky zruční. Ve svém oboru opravdu brousíme, řežeme, vrtáme, používáme svářečky a tak. Naše práce je hodně manuální a asi se to přenáší do každodenního života. Jsme zvyklí dělat věci rukama.
Rozšroubovával jste věci už v dětství?
Určitě. Byl jsem fanoušek různých stavebnic, hlavně merkuru. Vyráběl jsem si elektrické stavebnice, stavěl obvody a pájel je. Věci mě bavilo rozebírat, zkoumat, jak a proč fungují. Už méně mě bavilo skládat je zpátky. Ale někdy se to i povedlo.
Exceloval jste však i ve znalostních olympiádách. Byl jste zvídavé dítě?
Na osmiletém gymnáziu v Turnově jsem měl štěstí na skvělé pedagogy, kteří nás motivovali k účasti v různých olympiádách. Já směřoval spíše k technickým oborům. Když jsem se hlásil na matfyz, chvíli jsem uvažoval i o matematice. Nakonec jsem zvolil fyziku, protože jsem se v ní předtím dostal až do celostátního kola olympiády.
Když zmiňujete Turnov, napadá mě firma Crytur, která se zabývá monokrystaly; zájem mělo kdysi též US Navy. Měla na vás turnovská tradice výroby krystalů vliv?
Obrovský. Moje maminka pracovala v podniku, který se jmenoval Monokrystaly, po revoluci to byla součást Preciosy a po roce 1998 dnešní Crytur. Mamka tedy v prostorách, kde dnes firma sídlí, zkoumala krystaly. Zpětně je až překvapivé, kolik věcí jsem slýchal už v dětství! Například metody přípravy krystalů, které dnes používáme, třeba Czochralského metodu. Asi to bylo předurčeno. A když jsem na gymplu chodil na brigády pomáhat zedníkům, chvíli jsme dělali na rekonstrukci tamní budovy. Dělal jsem si legraci, že jsem tam stál u „základů“.
Připravoval jste si už před maturitou doma nějaké krystaly?
Takové ty základní z modré skalice. To dnes děláme i doma s dětmi. Baví je to, protože jejich představa krystalu je něco barevného, průhledného, skoro šperk. Naše krystaly jsou v tomto smyslu trochu nudnější. Když někomu ukážu náš krystal, bývá často zklamaný.
Vyrábíte je zde na Matfyzu. Zajímaly vás krystaly hned po začátku studia?
Byla to série náhod, které mě provázejí celý život. Ještě před začátkem prvního semestru byl na matfyzu den otevřených dveří v budově Ke Karlovu. Už bylo pozdě a byly tam jen šipky nalepené na zdech, kudy máme jít na exkurze. Bloudil jsem chodbami a nakonec se dostal až přesně sem, do té části budovy, kde dnes pracuji. Tam byl jeden můj současný kolega, který už sbíral věci po exkurzi. Ještě se mě ale ujal a nalákal mě. A další náhoda přišla během fyzikálních praktik v bakaláři.
Byla tam jedna složitější úloha, jenže můj kamarád ji řešil týden přede mnou, takže mi přesně řekl, co a jak. Byl jsem na to skvěle připraven a díky informacím od něj jsem působil dojmem, že tomu rozumím. Vyučující, dnes kolega, který v praktiku úlohu vedl, mi hned řekl: „Přijďte k nám na katedru, budete dělat krystaly.“
A děláte je dodnes. Po diplomce na téma supravodivosti a magnetismu obecně v uranových sloučeninách jste zamířil do Grenoblu. Proč právě tam?
Bylo to během doktorského studia. Mezi Institutem Laue-Langevin (ILL) v Grenoblu a Matfyzem fungoval výměnný program, takže jsem tam strávil rok. Už předtím jsem tam jezdil na neutronové experimenty. Paradoxně asi pět měsíců byl reaktor v odstávce, takže jsem už moc experimentů nedělal. Spíš jsem psal disertaci, zpracovával data a komunikoval s kolegy. Byl jsem tam už s rodinou, s manželkou a s naší první dcerou, tehdy ještě maličkou (...)
Jak dnes vypadá váš tým?
Není velký, má čtyři až pět lidí, když započítám i studující. Důležité je říct, že když jsem byl v Grenoblu, vůbec jsem se nestaral o růst krystalů. Když jsem se vrátil, přišlo mi přirozené zkoušet jejich přípravu, protože naše katedra v tom má tradici. A přes japonské kolegy jsme se dostali k receptu na přípravu ultračistých krystalů. Můj student Andrej Cabala ho začal adaptovat a zlepšovat tak, že produkujeme jedny z nejlepších krystalů UTe2 na světě.
Když si je v Praze tak skvěle „navaříte“, co na nich zjistíte?
Tím, že jsme výrazně zlepšili jejich čistotu, se otevřela možnost pozorovat detailnější vlastnosti supravodivosti, které v méně kvalitních krystalech zůstávají skryty. My jsme se s čistotou dostali téměř k limitu. Obrovská výhoda nekonvenčních supravodičů, jako je UTe2, spočívá v tom, že elektrony v nich jsou uspořádány jinak než v běžných supravodičích. Díky tomu vydrží velmi vysoká magnetická pole a mohou vytvářet speciální stavy, které by mohly být vhodné pro kvantové počítače. Naším úkolem je materiály vybírat, charakterizovat a nabízet je dalším, kteří z nich mohou konstruovat nějaké konkrétní zařízení.
Váš život je spjat s krystaly. Kam jste si doma dal křišťálovou Cenu Neuron?
Máme ji v obýváku na poličce, obklopenou poháry a cenami dětí ze závodů. Děti ji ještě nerozbily. Hrály si s ní a chtěly ji vzít do školy, ale to jsem jim říkal, že bychom mohli mít místo jedné ceny malé křišťály... Ale doma mě pochválily. Ještě si hrají s tím symbolickým šekem; je to tvrdá deska, po které pouštějí autíčka. Ta je baví asi i víc než samotná cena.
Kráceno. Celé vyšlo v tištěné MF DNES / LN Orientace 16. května 2026, str. 19, online na Lidovky.cz
