Za dávných časů se alchymisté pokoušeli vytvořit zlato proměnou z méně vzácných kovů. Michal Vališka nestojí o zlato – zajímají jej krystaly tak čisté, že na nich lze pozorovat známky nekonvenční supravodivosti. Působí na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy, kde vede tým schopný vytvořit z běžných kovů materiály, na nichž lze sledovat fyziku takříkajíc v přímém přenose. Jeho krystaly nejsou barevné ani průhledné, nevypadají jako ty z filmů či pohádek. Mohou se však stát svatým grálem současné fyziky pevných látek.

Proč získal Cenu Neuron?

Vyvinul přípravu extrémně čistých krystalů uranové sloučeniny UTe₂, které zásadně ovlivnily světový výzkum kvantových materiálů a přiblížily vývoj supravodičů a kvantových počítačů nové generace. Představují nadějný krok na cestě k technologiím, které dnes najdeme jen v literatuře a filmech.  

Jeho práce působí na první pohled složitě, ale v jádru jde o hledání dokonalosti – jak z dané látky odstranit všechny nečistoty, aby se odhalila její pravá povaha.

Vzpomenete si na nějaký váš Heuréka/Aha/Wow moment?

Napadá mě jeden moment, který sice není typickým „Heuréka“ okamžikem spojeným s nějakým objevem, ale spíš takové osobní „aha“ uvědomění si podstaty vědecké práce.
Došlo mi, že být vědcem neznamená jen trávit čas v laboratoři a bádat, ale že klíčovou součástí je i schopnost výsledky formulovat, publikovat a umět o nich mluvit před lidmi – ať už na konferenci, nebo při běžném rozhovoru.
Už jako dítě jsem měl pocit, že bych se jednou chtěl vědě věnovat, ale tehdy jsem si představoval hlavně samotné objevování. Že věda je z velké části i komunikace, to pro mě bylo překvapivé zjištění – zásadní, a upřímně řečeno tehdy i trochu děsivé.
 
Pamatujete si na nějaké svoje dětské otázky, které vám nedaly spát? Dostali jste někdy od dítěte (nebo i od dospělého) otázku, která vás nějak inspirovala?

Jako dítě jsem měl spoustu otázek hlavně ohledně vesmíru – fascinoval mě Velký třesk, černé díry a vůbec to, jak může něco tak obrovského fungovat podle nějakých pravidel.

V tomto směru jsem si zvolil trochu špatný obor fyziky, protože většinu z těchto otázek nechápu dodnes.
Moje děti se mě naopak často ptají na krystaly. Asi jim přijdou představitelné – vědí, že je v laboratoři připravujeme a zkoumáme. Jen je obvykle trochu zklame, že většinou nejsou ani barevné, ani průhledné a nevypadají jako v pohádkách.

Ta fyzika za tím je ještě moc nezajímá, ale často přicházejí s tou nejtvrdší otázkou: „A k čemu to vlastně je?“ A to je inspirativní samo o sobě – protože pokud na tu otázku není žádná odpověď, možná je načase zkusit dělat něco jiného.
 
Jakých pět slov nebo slovních spojení vás vystihuje?

Zvědavost. Trpělivost. Umění improvizace. Neschopnost říct si o pomoc. Lpění na své představě.
 
Kdybyste mohl mít jakoukoliv superschopnost, jaká by to byla a proč?

Rozhodně schopnost se rozdvojit, možná i roztrojit. Potřeboval bych řešit spoustu věcí paralelně – být u měření, psát články, vést studenty, odpovídat na maily… a kdyby se jedna moje kopie mohla naplno věnovat jen rodině, bylo by to úplně ideální.
  
Co nesmí chybět v receptu na dobrou vědu?

Rozhodně dobrý tým lidí, se kterými si člověk rozumí v odborné i lidské rovině. Dobrý nápad, výborné zázemí a určitě také dost štěstí. Bez něj to někdy nejde, i když máte k dispozici všechno ostatní.

 
Věda a rodina – jak se vám to rýmuje?

Máme čtyři děti, takže čas je u nás opravdu vzácná komodita. Věda vyžaduje čas, soustředění a často i to, že jste myšlenkami úplně jinde. Skloubit tyhle dva světy není jednoduché, ale stojí to za to. A zároveň to člověka učí být efektivnější, víc plánovat a vážit si času – svého i ostatních.