V medicíně to byl krok kupředu. Martina Benešová-Schäfer spoluvyvinula radiofarmakum, které umožňuje detekci a zobrazení nádoru prostaty. Zjednodušeně řečeno: po aplikaci léku je vidět, kolik metastáz pacient má a jak se v těle šíří. To pak umožňuje upravovat dávkování tak, aby byl organismus vystaven jen optimální dávce radiofarmaka a eliminovaly se tak nežádoucí účinky spojené s charakterem onemocnění a podáváním jiných léčebných terapií.

Její příběh je silný i v rychlosti, jakou se jí podařilo radiofarmakum patentovat a „prodat“ k němu licenci. Tržní hodnota léku, který úspěšně patentovala, se odhaduje na miliardy dolarů. Celý proces transferu vědy do byznysu byl přitom náročný, zásadní byla podpora a zázemí Německého centra pro výzkum rakoviny v Heidelbergu, kde Martina působí. Své zkušenosti, rady i tipy na transfer bude nyní předávat i laureátům Ceny Neuron za propojení vědy a byznysu, jíž je garantkou.

Martino, kde se vzala tvá vášeň pro chemii?

Jako malou mě táta brával na různé mineralogické a geologické lokality, nejvíc se mi líbily právě kamínky, které byly radioaktivní, protože jsou krásně barevné. Když jsem se po gymnáziu rozhodovala, co dále dělat, přešla jsem na Univerzitu Karlovu, kde jsem začala relativně obecně – chemie, fyzika, biologie, to byla klinická toxikologie. Nakonec to rozhodnutí směr jaderná chemie a později radiofarmaceutická chemie vznikl z toho, že jsem prakticky chtěla pracovat s radioaktivitou v oblasti, kde má velmi pozitivní vliv. Rozhodla má vášeň pro radioaktivitu a přání pracovat s ní v oblasti, kde pomáhá dále – dle mého její nejlepší aplikace je nukleární medicína.

A to tě přitom fyzikářka na základní škole málem odradila od studia vědy. Jak moc jsou učitelé klíčoví na cestě budoucí vědkyně či vědce?

Podle mě jsou naprosto esenciální, stačí, že vám na začátku znechutí jeden či druhý obor, což v mém případě byla fyzika, kterou jsem měla strašně ráda, ale pak se to všechno neskutečným způsobem zhoršilo a vůbec pro mě nepřicházela v úvahu. Dalším učitelem se to naštěstí změnilo. Pokud má ale někdo tu smůlu, že se mu znechutí předmět, který má rád a ve kterém je dobrý, tak je to fatální. Když přemýšlím nad vývojem vědce a jeho studiem, tak tím úplně prvním krokem jsou učitelé. 

Kdy se to změnilo?

Na vysoké, třeba na svého školitele jsem měla neskutečné štěstí, stal se součástí mé rodiny. Naučil mě, jak psát, jak se věda dělá i nedělá, takže i školitel je další esenciální bod. Díky tomu se snažím být dobrým školitelem já sama. Kdybych měla někoho, kdo by se ke mně choval nefér, pak bych prakticky mohla být stejná. Vedle učitele tedy i školitel formuje vědce, odráží to pak i to, jakým způsobem se pak sám chová k vlastním lidem.

Asi není těžké si tipnout, že tvým vzorem je Marie Curie-Sklodowská, je to tak? 

Marie Curie-Sklodowská bezpochyby, především poté, co jsem četla její biografii od dcery Eve Curie. Později přišlo i pár dalších jedinců, které jsem obdivovala, ale nebyli všichni úplně z vědy, třeba z hudební oblasti jako Ozzy Osbourne. Samozřejmě madame Curie je ta jedna.

Radioaktivita je Tvou první vášní, tou druhou je dělat vědu v Německu. Čím si Tě náš soused získal?

Germanofil jsem byla už odmalička, němčina se mi líbila víc než kterýkoliv jazyk. S tatínkem jsme jezdili na různé mineralogické výstavy do Mnichova, už jako malé dítě jsem pochytila jedno či druhé slovo a bylo jasné, že se do německy mluvící země jednou vydám. 

Po magistru se nabízely v různých státech různá stipendia na doktorát, nabídka Německého centra pro výzkum rakoviny v Heidelbergu ale byla jedna z nejlepších a tam jsem stipendium také dostala.

Na Neuron Science Night, kde se potkali vědci, byznysmeni a mecenáši Nadace Neuron, jsi mluvila o skvělých podmínkách pro vědu v Německu. Skoro to vypadá, jako kdybys pracovala v úplně jiném světě…

Fascinuje mě, jak velké rozdíly mohou být mezi zeměmi, které spolu sousedí. Jsme si velmi podobní, ale jako kdybychom žili v úplně jiném století. Člověk občas musí vypíchnout věci, které mu vyloženě nesedí. Takový je stav. Věda je trošku jiná. Učí nás to velké míře adaptace, která se v životě bude hodit.

Dalibor Dědek (podnikatel a mecenáš Nadace Neuron), Martina Benešová-Schäfer, Monika Vondráková (ředitelka Nadace Neuron) a Martin Fusek (ÚOCHB) na Neuron Science Night, kde se řešila věda a byznys

Které jsou ty největší rozdíly?

Tady musím zmínit, že Německé centrum pro výzkum rakoviny v Heidelbergu není klasickou univerzitou, ale ani firmou, jsme něco mezi tím. Jedním z největších rozdílů je, že máme vlastní možnosti rozhodovat prakticky o všem, ale současně neseme plnou zodpovědnost. Nemám žádný mezistupeň – profesor, šéf katedry, kterých se musím ptát… důvěra a volnost a předání zodpovědnosti na mladého vědce velmi brzy je v Německu na vysoké úrovni. Ale rozdílem je třeba i jiný typ humoru, to, co v Česku projde jako vtip, by v Německu znamenalo ukončení kariéry. 

Zkrátka je toho hodně, od mentality, vtipu… až po způsob, jakým mladí juniorští vědečtí pracovníci v Německu pracují.

Zmínila jsi, že pracoviště v Heidelbergu je mix univerzity, nemocnice a vědeckého střediska v jednom. Jak moc je tohle zásadní?

Pro mě je to naprosto ideální. Bez spolupráce s univerzitou by Německé centrum pro výzkum rakoviny nebylo schopno předávat doktoráty, ale protože ta možnost existuje, přijde mi to jako naprosto ideální. Člověk to má pospojované a má celou vývojou linku, a i kdyby chtěl kooperovat s jinou univerzitou nebo nemocnicí, tak samozřejmě může. Mít tohle všechno pod jednou střechou je ale neskutečná výhoda.

Možná dalším zásadním rozdílem mezi českou a německou vědou jsou granty a obecně získávání finančních prostředků. Jak tohle vnímáš? 

Nejsem úplně velký fanoušek grantů, moc se o ně nezajímám. Vždycky jsem finance nacházela tak, že jsem byla ko-financována zahraniční firmou, což byl v mém případě grant. V Německu nejsou granty tak důležité, financování máme tzv. přímo z baráku, které není malé. Dá se financovat z různých patentů. V Čechách jsou granty esenciální, vědci se za nimi musí honit, aby mohli dělat vědu na vysoké úrovni. V Německu to není ten hlavní bod, který musí předem fungovat, aby se věda dala dělat.

Říká se, že věda je běh na dlouhou trať. Jak moc tohle ovlivňuje motivaci vědců, když prostě nevíš, zda je cesta, kterou jste se vydali, ta správná… Co pak pomáhá?

Přibližně 89 % věcí nefunguje, nebo je ve výsledku k ničemu, to je fakt. Ze začátku je důležité tento fakt přijmout. Není to úplně snadné, je to velká frustrace, ale čím dříve to vědci přijmou a pochopí, jak to je, a naopak se nesnaží formovat přírodní zákony podle toho, jak si to přejeme, tak o to lépe. Samozřejmě je to pak člověku líto, když zjistí, že to nefunguje tak, jak si myslel. Pomáhá asi to úplně nejzákladnější: nadechnout se, vydechnout, zvolit jinou strategii a přistupovat k tomu radostně.

Tvůj objev byl velmi zdárně patentován. Jak moc ale tato činnost vědkyni či vědce vyčerpá? A jste na ni vůbec připraveni? 

Neměla jsem vůbec ánunk, absolutně jsem netušila, jak takové věci probíhají, co to všechno znamená, kolik to stojí, co všechno může přijít. Kdybych věděla, co všechno to obnáší, řekla bych, že budeme jen publikovat, a tím to končí. 

Je to práce na 100 procent, nedokážu si představit, že by vědec tohle zvládl sám. 

Může tohle vědce odradit od toho, aby se vůbec pokusil svůj výzkum komercionalizovat?

Doufám, že ne. Na druhou stranu by to mohla být dobrá motivace, aby se výzkum v Česku více komercionalizoval. Pokud v Česku bude více expertů, kteří vezmou na sebe tu tíhu z ramen vědců, kdy se musí starat o veškerý byznys, smlouvy, financování patentních úřadů a tak dále, bude to hrozně fajn. 

Dávalo by smysl, kdyby podobný praktický seminář existoval už na vysoké škole? 

My jsme s tím už začali – noví zaměstnanci a studenti procházejí úvodem, kde se dává najevo, jakým způsobem je třeba chránit duševní vlastnictví, jak zacházet s daty, myšlenkami a podobně. Máme i specializované kurzy. 

Pokud jde o radiofarmaka, byla to trefa do černého. Jak se žije s tím, že jsi se podílela na léku, který už teď mění životy? Považuješ se svým způsobem za hrdinku?

Na začátku jsem byla neskutečně nadšená a říkala si, že i kdyby to pomohlo jen jednomu pacientovi, tak je to pro mě satisfakce a stálo by to za to. Postupně se to mění a já jsem strašně ráda za tento výsledek. To svoje hlavní už jsem si ale odbyla, dokázala jsem, že jsme s kolegy schopni vytvořit něco, co má smysl. Práce ve vědě je teď pro mě o něco snazší, zábavnější. Spadl ze mě tlak na výkon. Bylo to neskutečné štěstí – formuje to můj život a já jsem za to neskutečně ráda. To všechno mi pomáhá v tom, abych byla lepší šéfkou i vědkyní. 

Ale jako o hrdince jsem o sobě nikdy nepřemýšlela, necítím se jako wonder woman (smích).

Nezastavila ses, vrhla ses do dalšího výzkumu. Můžeš být konkrétnější?

Náš hlavní fokus je teď zaměřen na rakovinu prsu, chtěla bych být “fér”, když prostata, tak i prsa. Nebráním se ale ani jinému typu rakoviny. Začala mě zajímat rakovina slinných žláz, která je relativně vzácná, ale je neskutečně smrtelná a bohužel přichází v brzkém věku. Poznáním a prací s jedním typem rakoviny se vždy vytvoří zájem o jiný typ. Člověk se nemůže rozpustit na různé druhy, pak věda nejde rychle kupředu, ale jde spíše do šířky. 

Budeme jednou bez rakoviny?

Nemyslím si, že jednou budeme úplně bez rakoviny. Pokud budeme mít štěstí, tak jednou rakovina bude ten typ onemocnění, které bude možné dlouhodobě držet v šachu. Rakovina je genetické onemocnění, je to součást nás, a to není úplně jednoduché odejmout.

Hodně se teď mluví o tlaku na výkon, přetížení, vyhoření, stresu. Jak moc stojí za rozvojem rakoviny právě aktuální životní styl? 

Řekla bych, že ten vliv není úplně malý. Životní styl má vliv na genetickou zátěž, následky se ale mohou vyvrbit třeba až v další generaci. To, jak se chováme teď, může mít vyšší vliv na výskyt vlastně čehokoliv u našich potomků. Proto bych životní styl nebrala na lehkou váhu.