Laureát

prof. Martin Roček

Laureát Ceny Neuron za přínos světové vědě za rok 2017 - fyzika

Životní dráha Martina Ročka, dnes světově uznávaného fyzika, začala poměrně dobrodružně – skokem z německé výletní lodi do moře v dánském přístavu Gedser spolu s bratrem, rodiči a babičkou. Příběh emigrace české rodiny se dostal i na stránky New York Times. Bylo krásné slunečné odpoledne 24. července 1960, Martinu Ročkovi bylo šest let (bratrovi čtyři) a celou událost zná napůl z vyprávění: „Neuměl jsem plavat, maminka mě držela a skočila se mnou. Víc jsem se divil než bál.“

Přežil výbuch v CERNu

Jeho otec, též vědec, byl v 50. letech dvakrát vyslán do Londýna. „Když se vrátil, pevně se rozhodl, že udělá vše pro to, aby nás dostal ven. Nechtěl, abychom vyrostli v oficiální schizofrenii, kdy se něco říká doma a něco na veřejnosti a kdy se děti musí učit lhát a předstírat.“ Z Dánska se dostala rodina do Ameriky, otec sice chtěl původně do Anglie, kde měl řadu známých, ti však pro něj neměli místo, zato ho dokázali sehnat na univerzitě v Americe.

Jakkoli byl skok do moře odvážným kouskem, ve skutečném ohrožení života se Martin Roček ocitl o čtrnáct let později, kdy coby student fyziky pracoval v mezinárodní laboratoři CERN ve Švýcarsku a zažil strašlivou explozi. Měl popáleniny na pětapadesáti procentech těla a tři týdny nebylo jisté, že vůbec přežije.

„Zapojil jsem se do projektu vývoje válcových driftových komor, což byl v té době zcela nový typ detektoru, schopný přesně sledovat dráhu nabitých vysokoenergetických částic. Toto zařízení využívalo plynný isobutan umožňující velmi přesné měření doby, za kterou je schopna doputovat ionizovaná stopa částice k detekčnímu vláknu. Plynný isobutan je ale bohužel vysoce výbušný, a pokud je čistý, tak je i zcela bez zápachu. K jeho plnění jsme využívali systém původně určený pro inertní plyny vybavený plastovými hadicemi, které příliš netěsnily. Jednou jsem přišel do experimentální kóje a všiml si, že se jedna z hadic uvolnila. Nic jsem necítil, a tak jsem nad tím příliš nepřemýšlel, nasadil ji zpět a zmáčkl vypínač. Ten měl být sice podle bezpečnostních předpisů důkladně izolován, ale nebyl. Ve vypínači přeskočila jiskra, která vzápětí zažehla celou plynem naplněnou místnost. Střecha kóje vylétla do vzduchu a dál si pamatuji jen oslňující sloup oranžového plamene a svůj pád na podlahu. Tam mě napadlo, že bych měl začít křičet, což bylo vzhledem k okolnostem až podivně uvážlivé rozhodnutí. Vstal jsem a všiml si cárů kůže, které mi visely z rukou. Rychle jsem vyběhl ven. Většina mého oblečení sice shořela během výbuchu, ale zbytek látky kolem límečku na mě stále ještě dohoříval. Požádal jsem tedy přibíhající lidi, zda by ho ze mě mohli sundat. Pak mě naložili do minibusu Citroën a odvezli do popáleninového centra v Lausanne,“ líčí událost dnes třiašedesátiletý Martin Roček. O tom, že přežije, prý ale vůbec nepochyboval. „Vlastně jsem měl celkem štěstí. Nikdo nezemřel a vysokoenergetičtí fyzici se naučili být při práci s isobutanem opatrní.“ Ne že by jej tento zážitek přímo odradil od experimentální dráhy, ale nakonec se stal raději teoretikem.

Popsat, čím přesně se Martin Roček, profesor na Státní univerzitě v New Yorku, zabývá, není jednoduché, protože se pohybuje ve světě částic hmoty, které nevidí ani ty nejdokonalejší mikroskopy a kde se to hemží pojmy jako supersymetrie a supersprostor. On sám svou práci shrnuje slovy: „Snažím se používat svoji intuici pro fyziku v matematice. Mohu tedy vyluštit nějaké problémy a přijít na nějaké věci, které by matematici nedokázali.“

Jeho kolega Martin Schnabl z pražského Fyzikálního ústavu Akademie věd přibližuje oblast Ročkova bádání takto: „Když si představíte srážky v jaderných reaktorech, tak jde o strašně malé energie v porovnání s tím, co se zkoumá tady. Jsme vysoko nad jadernou fyzikou a jadernými bombami, nás zajímá limita nekonečně vysokých energií, která už nemá prakticky žádné využití, protože to byste musela mít urychlovač částic galaktických rozměrů. Míra abstrakce je podobná jako v matematice a dává nám náhled na podstatu bytí, vesmíru a nekonečna. Snažíme se pochopit, jak funguje svět, na nekonečně malých vzdálenostech.“

A jen na dokreslení: Již zmíněná supersymetrie obnáší složité výpočty, které Martin Roček se svým týmem dokázal zjednodušit, a přiblížil ji tak mnoha dalším fyzikům. Slavná Buscherova pravidla popisující fyzikální ekvivalenci na první pohled velmi odlišných geometrií byla publikována jeho studentem a Roček k nim přispěl klíčovým způsobem. On sám pak za jeden z největších svých přínosů považuje hyperkählerovský kvocient, který objevil se svým švédským spolupracovníkem Ulfem Lindströmem a ukázal matematikům, jak konstruovat zajímavé geometrické objekty pomocí metod částicové fyziky.

Martin Schnabl se s profesorem Ročkem potkal před deseti lety v Amsterodamu, kde přednášel. „Zaujalo mě, že na mou přednášku přišel a celou dobu si intenzivně psal poznámky,“ vybavuje si Schnabl.

Profesor Roček v té době trávil v Amsterodamu svůj sabatikl a vzápětí Schnabla překvapil ještě jednou. „Pozval nás do svého pronajatého bytu, kde uspořádal večer českého filmu. Fascinovalo mě, jaký má ohromný přehled.“

Ano, Martin Roček nejenže nezapomněl rodný jazyk, ale v Americe už od dob studia na univerzitě pořádá akce věnované české kinematografii. Se zpožděním také objevil písně Karla Kryla, které překládá do angličtiny (stejně jako písně Voskovce a Wericha). „Byl jsem ještě dítě, když jsme utekli, a tak jsem o něm logicky nevěděl. Ale asi před čtyřmi roky tu hráli hru od Václava Havla a před představením nějaká skupina zpívala píseň Bratříčku, zavírej vrátka. Chytlo mě to a už jsem udělal 23 překladů. Teď jen sháním někoho, kdo je bude umět zpívat a hrát,“ podotýká.

Do Československa poprvé přijel na Nový rok roku 1990. „Vybavuji si plakát s Václavem Havlem, bylo to surreální.“

Od té doby byl „doma“ mnohokrát a jak podotýká, je obdivovatelem Divadla Járy Cimrmana. „Hráli hru Švestka, já seděl v první řadě a vytáhli mě na jeviště. To byl můj herecký debut,“ rozesměje se sympatický Martin Roček.

Anketa

Pokud byste měl svým studentům předat jedno krédo, které by to bylo?
Dělejte fyziku, jen pokud vás opravdu baví. Pro peníze a slávu se dělat nedá.

Dokážete odhadnout, kde bude váš obor za 50 let?
Vůbec. Před 50 let žádná supersymetrie a nic z toho, co dnes dělám, také neexistovala. 

Věříte v něco, co nelze vědecky dokázat?
Nejsem věřící. 

Jaké je vaše nejoblíbenější jídlo?
Těch je hodně. Možná svíčková, rád vařím a svíčkovou také. 

Jaký je váš nejoblíbenější nápoj?
Kafe. Ale i české pivo. Znáte ten vtip, jak jdou Němec, Belgičan a Čech do hospody. Němec si objedná německé pivo, Belgičan belgické a Čech coca-colu. „Jak to?“ diví se ti dva a Čech odpoví: „Bylo by mi trapné být jediný, kdo pije pivo.“

Jak vypadá váš ideálně strávený večer?  
To je jako s tím jídlem. Je hodně věcí, které mě baví. Jít na příjemnou večeři s rodinou a povídat si, zajít na koncert…

Autorkou textu je Martina Riebauerová.

Martin Roček v médiích: