Laureát

PhDr. Ladislav Stančo, Ph.D.

Nositel Neuron Impulsu za rok 2016 - společenské vědy

PhDr. Ladislav Stančo, Ph.D.

PhDr. Ladislav Stančo, Ph.D.

Na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy vystudoval doktor Stančo (*1977) klasickou archelogii a právě zde také v tomto oboru obhájil titul Ph.D. Absolvoval studijní pobyty na Hamburské univerzitě a na Univerzitě Ludvíka Maxmiliána v Mnichově. Pracuje v Ústavu pro klasickou archelogii na Filosofické fakultě UK v Praze, zpočátku jako asistent, nyní je odborným asistentem. Od roku 2010 je tajemníkem ústavu. Jako pedagog se zaměřil na helénistické Řecko, helénizovaný Blízký Východ, topografii antického světa a Střední Asii. Účastnil se řady archeologických výzkumů na jihu Moravy v Mušově, v Rakousku a v Anglii. Od roku 2002 vedl několik českých expedic v jižním Uzbekistánu, do této oblasti vyjel také v roce 2015 ve funkci vedoucího mezinárodní archeologické expedice.

Z knih víme o Alexandru Velikém mnohé – dobyl většinu tehdy známého světa, vyhrál všechny bitvy, měl tři manželky. Zemřel v roce 323 př. n. l., mladý, za pár dní měl slavit 33. narozeniny. V jeho životě ale zůstává řada nevyjasněných okolností.

S počítačem po stopách Alexandra Velikého

Když Alexandr svoje nevelké království Makedonii rozšiřoval až k západní hranici Indie, táhlo jeho vojsko přes Střední Asii, z antické Baktrie do Sogdiány (dnes severní část Afghánistánu a okolí uzbeckého města Samarkand). Tým archeologů vedený Ladislavem Stančem chce zjistit, kudy přesně Alexandr postupoval a zejména kde stály pevnosti a refugia, jež musel dobýt. Tento projekt nyní získal Neuron Impuls a jeden milion korun.

Alexandrovo tažení popisují antičtí historici Arriános a Rufus. Z jejich textů nelze určit, kudy armáda postupovala?
Starověcí autoři popisují celkem podrobně celou cestu, ale nedokážeme ztotožnit jejich údaje s reálnou krajinou. V současné Střední Asii se lokality samozřejmě nazývají jinak než v antice. Například neznáme místo, kde se Makedonci přepravili přes řeku Amudarju, protože vhodný úsek je dlouhý několik desítek kilometrů a nabízí několik možných přívozů. Totéž platí o horách: kudy je mohli Makedonci projít, odhadujeme pouze podle tradičních cest a průsmyků, které slouží dodnes.

Jak dlouho se Alexandr Veliký v Baktrii a Sogdiáně zdržel?
Strávil tam celé dva roky, což je v jeho 33letém životě poměrně dlouhá doba. Nejvíce času mu zabraly boje s místními náčelníky, kteří ovládali jednotlivá horská údolí. Mohl je obejít a pokračovat v tažení, ale chtěl mít zajištěný týl a dobytá území pevně kontrolovat. Musel tedy jejich horské pevnosti a útočiště postupně dobývat. Jak popisují historici, obvykle vedla na plošinu, o velikosti několika fotbalových hřišť, jediná strmá stezka a ta se dala snadno hájit. Alexandr poslal například do boje vojáky, dnes bychom řekli „horolezce“, kteří s pomocí lan a kovových kolíků vyšplhali na temeno ze zcela jiné strany. Mohli tedy na obránce zaútočit nečekaně. Zároveň se Alexandr musel vypořádat s partyzánskými metodami boje, což jeho vojsku, vycvičenému k přímému střetnutí, příliš nevyhovovalo. Navíc odrážel útoky skythských kočovníků ze severních stepí. Můžeme říct, že ve Střední Asii podstoupil asi nejtěžší boje ve své kariéře vojevůdce. Několikrát se zde projevila jeho velitelská genialita.

Čím byl výjimečný?
Měl cit pro situaci a vždy volil nejlepší strategii i taktické manévry. Měl charisma, dokázal vojáky nadchnout a strhnout k výkonům, které by bez motivace nezvládli. Nebál se riskovat svůj život a bojoval v první linii. Jeho osobnost byla pro úspěch armády velmi důležitá, protože jakmile svěřil velení někomu ze svých pobočníků, vojsku se tolik nedařilo.

Alexandr se oženil Rhóxanou, dcerou jednoho náčelníka, se kterým bojoval. To bylo tehdy běžné, brát si dcery nepřítele?
Podle historiků se do Rhóxany skutečně zamiloval. O její ruku požádal baktrijského velmože Oxyarta až poté, co s pomocí horolezců obsadil pevnost, které Oxyartés velel. Takovou žádost mohl poražený, ale zároveň znovu nastolený, velitel těžko odmítnout.

Při budování své říše využíval Alexandr rozporů mezi místními vládci, nebo dobyté území totálně zničil a pak tam budoval vlastní města?
Někdy zasáhl velmi tvrdě, jindy uvažoval takticky. Například když mu obránci vydali pevnost dobrovolně, pověřil jejího velitele správou kraje. Takto postupoval dost často. Ale z písemných pramenů známe případ, kdy nechal vyvraždit město obývané Řeky, kteří tam žili už 150 let před jeho příchodem. Přestože mu město dobrovolně vydali, považoval je za kolaboranty s Peršany a za to je potrestal. Přitom mohli být oporou jeho vlády v této oblasti. Město je známé z pramenů, ale nedokážeme určit, kde vlastně přesně stálo.

Chcete najít cestu, kudy Makedonci táhli. Jak budete postupovat?
Máme k dispozici satelitní snímky a zkušenosti s krajinou, kde probíhá náš archeologický výzkum už 15 let. Zároveň z odborných textů našich kolegů víme, že zde existují tzv. kuesty, hory s plochým temenem a strmými stěnami, kde se ukrývali místní obyvatelé před dobyvateli.

Ovšem těch kuest je jistě větší množství, jak z nich vyberete pevnosti, mezi kterými možná vedla cesta?
V počítači vytvoříme trojrozměrný model krajiny a vytipujeme nejpravděpodobnější trasy, kudy mohli makedonští vojáci i místní obyvatelé projít s nejmenší námahou. Další kritériem je viditelnost z jedné výšiny na druhou, to bylo důležité pro signalizaci a při sledování okolí – i toto lze modelovat pomocí počítače. Potom systematicky projdeme jednu z cest, o které se v literatuře uvažuje, ale není mezi odborníky preferována.

Kolik kilometrů cesty chcete zmapovat?
Zajímá nás úsek v délce 60 až 70 km. Proto máme naplánované dvě výzkumné sezóny, abychom to stihli. Nebudeme systematicky procházet celou trasu, ale prozkoumáme předem vybrané polohy, kde lze očekávat pravděpodobnost úspěchu.

Jak proběhne intenzivní průzkum?
Když se nám podaří určit nějakou oblast, kde lze očekávat nálezy, rozdělíme plošinu na temeni hory na čtverce a projdeme jí velmi detailně. S pomocí našich a uzbeckých studentů provedeme povrchový průzkum. Kopání v této fázi neplánujeme, plošiny jsou skalnaté a nelze předpokládat existenci výrazných kulturních vrstev. Ty vznikají při dlouhodobém osídlení, což v případě refugií není příliš reálné. Povrchový průzkum může naznačit rozlohu těchto dočasných sídlišť. Nálezy zdokumentujeme na místě, a dále vyhodnotíme v Praze.

Co budete hledat?
Především drobnosti: keramiku, kvůli datování a kovové předměty jako hroty šípů, kopí. Pokud se nám podaří najít něco z Alexandrovy doby, budou to také mince, ale nečekáme, že jich najdeme větší množství. Díky nálezům kolegů z Ruska a Německa z posledních let ale máme důvod se domnívat, že objevíme i přímé pozůstatky opevnění z oné doby, hradby, kamenné valy, věže, brány.

Jaký přínos budou mít poznatky z vašeho výzkumu?
Obecně řečeno chceme rekonstruovat proces Alexandrova válečného tažení ve vybrané oblasti a přispět k pochopení toho, jaký dopad měla tato konkrétní historická událost na místní společnost a kulturu v dalších staletích.

Co považujete za největší překážku?
Samotné výstupy na jednotlivé hory. Během dne budeme překonávat převýšení okolo jednoho tisíce metrů.

Když máte postup tak dobře promyšlený, může vás ještě něco překvapit?
Zaskočilo by nás, kdybychom na plošinách vůbec nic nenašli, nebo tam naopak objevili výrazné stopy po životě většího počtu lidí. A velice by mě překvapilo, pokud najdeme nejen zbytky obranných staveb, ale také ruiny sídlišť a menších měst z doby Alexandra.

Spolupracujete s uzbeckými odborníky?
Ano, a nutno říct, že uzbečtí archeologové jsou velice schopní. Jejich pomoc velmi vítáme. Dovedou „číst“ terén často lépe či jinak než my, protože krajinu znají od malička. Také umí mnohdy lépe interpretovat nálezovou situaci při vykopávkách.

Konkrétní nález lze vykládat různými způsoby?
Ano, například ve zcela jiném výzkumném projektu jsme objevili budovu, ve které byla čtvercová místnost s podlahou pokrytou velmi křehkou keramikou. Dlaždice nebyly vůbec polámané a zdá se, že do místnosti skoro nikdo nevstupoval. Uzbecký kolega jako možné vysvětlení navrhl něco, na co bychom my nepřišli, a sice že jde o místnost zmiňovanou v Avestě, sbírce staroíránských posvátných textů. Rukopis popisuje rituál ukládání nebožtíků do místnosti, která velikostí a lokalizací na okraji sídliště odpovídá našemu nálezu. Těla sem ukládali v době, kdy sněhové vánice nebo dlouho trvající deště nedovolovaly odnést nebožtíky na věž mrtvých, kde je postupně zkonzumovali draví ptáci. Jde o první nález tohoto typu z 2. tisíciletí před Kristem, žádný podobný neexistuje. Nyní připravujeme článek a jsme zvědavi, jak archeologická komunita přijme naše vysvětlení.

Uvažujete o mezioborovém výzkumu?
Naší primární snahou je nyní detekce struktur na vrcholcích hor. Teprve když se nám podaří objevit nějaké lokality z doby Alexandra Velikého, přistoupíme k dílčím archeologickým výzkumům. V úvahu pak připadá spolupráce s přírodovědci – odborníky na pylová zrna, makrozbytky (části rostlin), ale i s geology a podobně. Teď, v prvním kroku, chceme zjistit, kudy armáda procházela horským masivem.

Kdy se dočkáme prvních výsledků?
V prvním roce projektu (2017) chceme připravit článek o východiscích a nových faktech. Druhý rok napíšeme článek s podrobným soupisem archeologických dat a jejich interpretací. Rovněž srovnáme naše poznatky s písemnostmi z výzkumů uskutečněných v průběhu 20. století, které probíhaly jen na základě jednoho, dvou výstupů do hor, nebo pouze podle údajů vyčtených z map.

Text: Josef Matyáš