Laureát

Prof. MUDr. Cyril Höschl, DrSc. FRCPsych.

Cena Neuron 2024 za celoživotní přínos vědě v oboru medicína.

Prof. MUDr.  Cyril Höschl, DrSc. FRCPsych.

„Snažil jsem se lidem říct, že psychiatričtí pacienti – až na výjimky - nekoušou a nevraždí. Do určité míry se to snad povedlo, ale pořád do toho musíte foukat,“ říká Cyril Höschl, jedna z největších osobností evropské psychiatrie.

Sedíme v patře rodinného domu v Kolodějích. Profesor Höschl rozvážně formuluje myšlenky, ale tělo svého člověka zrazuje. Loni na podzim mu  diagnostikovali lékaři multisystémovou atrofii, neurodegenerativní onemocnění, které má podobné příznaky jako parkinsonismus. Postupně ochabuje či dokonce vypovídá službu svalstvo. 

„Snažím se tomu nepodléhat, ale strašně se vám sníží možnosti. Dostáváte se do různých pastí, kde se cítíte naprosto bezmocná. Jste jako Řehoř Samsa, který se ráno probudí jako brouk. A nemůže nic,“ popisuje psychiatr své pocity. „Čas se strašně zrychlil. Jsem extrémně pomalý, přejít tuhle místnost mi trvá celou věčnost. Udělám pár základních činností a den je pryč.“ Cítí se však odolný. Bojí se jen úplné bezmoci. 

Myslel jsem, že zdrhnu

Ale udělejme skok v čase a vraťme se na úplný začátek jeho psychiatrické kariéry.

Během studií medicíny po psychiatrii netoužil, jenže po promoci těžko hledal místo a našel je právě ve Výzkumném ústavu psychiatrickém v Bohnicích. Nebyla to láska na první pohled. „Během prvních tří let jsem si myslel, že odtamtud při nejbližší příležitosti zdrhnu,“ ohlíží se. Zpočátku se hodně věnoval psychoterapii. „Poznával jsem nejrozmanitější mezilidské interakce. Po první atestaci mě ale už představa, že začínám někde od nuly, nelákala. A obor začal přinášet také neuvěřitelná setkání a inspirace.“ Psychiatrie už ho nepustila.

Cítil v kostech, že psychiatrie, která byla v té době stále ještě trochu v plenkách a na chvostě obecnějšímu zájmu, může v uvolněné atmosféře a v nově nabyté svobodě využít dříve neuvěřitelné možnosti.

„S revolucí to získalo zase jiný drajv.“
Cyril Höschl

„Vystřelilo nás to rovnou do evropských struktur a nabídlo kontakty se světovou špičkou,“ říká Höschl, který se stal prvním prezidentem Evropské psychiatrické asociace ze středo- a východoevropských zemí. „Dal jsem si za cíl otevřít dveře všem zemím, na které se koukalo, že tam včera slezli ze stromů. Ano, na západě měli mnohem víc možností, robustnější výzkum a byli metodologicky daleko před námi, ale tady se zase mnohem víc četlo, v mnohém jsme byli vzdělanější.“  Upevnilo to jeho přesvědčení, že si vybral správně.

Byl to zázrak

Z nadějného mladého psychiatra a vědce se ale nutně stával manažer. Pomohl vybudovat z 3. lékařské fakulty UK respektovanou instituci. „A když jsme pak z ničeho vybudovali Národní ústav duševního zdraví, radost se násobila.“ Za obličejem, který kvůli nemoci ztrácí mimiku, vnímám úsměv. 

Ale nadšení mělo i své vystřízlivění, vrací se k některým demotivujícím a frustrujícím momentům kolem stavby, kolaudace a začátků. „První rok na nás přišlo dvaapadesát kontrol, počítali snad i ramínka na šaty.“

Zpětně ale cítí uspokojení. „Obrovské. V roce 2013 tam byla louka a na podzim 2014 už stála budova. Vzniklo to v neuvěřitelném tempu. Zázrak.“ 

Klecanský ústav považuje za své životní dílo. Těší ho, že i kritici projektu nakonec uznali, že NÚDZ dává v českém kontextu smysl. Pochvaluje si, že přes počáteční averzi místních ústav zapadl do komunity a komunitního dění. V NÚDZu funguje mnoho laboratoří a vědeckých skupin, a mají velmi slibné výsledky. Podle Höschla se zde propojuje „duchařina“ a „práškařina“ v moderní psychiatrii. „Rozdíly se stírají, prolínají.“ 

Osvěta i věda

Cyril Höschl zasvětil také velkou část svého času destigmatizaci psychiatrie, popularizaci. Podle něj je velmi důležité v tomto úsilí neustrnout. Osvěta a edukace laické i odborné veřejnosti působí jako prevence před fatálními důsledky duševních nemocí a problémů.

Odskočme ale ještě na chvíli k vědě. Jaké zářezy na pažbě by vypíchnul? Jako mladý vědec s kolegy vypracovával metodu, jak využívat endokrinologických procesů k diagnostice, ukázali například souvislost mezi depresí a aktivitou hormonální osy hypotalamus-hypofýza-nadledvinky. 

„Bylo to takové okénko do mozku. Nová naděje na lepší diagnostiku a hledání příčiny nemoci. Ale ve chvíli, kdy přišly zobrazovací metody a kdy se nesmírně rozvinula molekulární biologie, tak ten výzkum vyšuměl. Dnes už se do mozku můžeme dívat přímo.“ Ale i na tyto první vlaštovky byl pyšný. „Bez ohledu na to, že historie přehodila výhybku.“ Další výzkum směřoval k souvislostem mezi infekčními nemocemi a duševními poruchami nebo zjištěním, že se u dlouhodobě depresivních pacientů zmenšuje hipokampus. 

Spousta otázek je v psychiatrii stále otevřených. Která jeho zajímá nejvíc? „Jak vzniká schizofrenie. Psychologicky je to popsané, ale jak vzniká na biologické úrovni, to je mystérium.“ 

Když už ho tělo neposlouchá a i psaní se stává fyzicky obtížně zdolatelnou výzvou, ponechal si projekt, který ho nadále intelektuálně uspokojuje a těší. Umění, cesta do duše. „Prolíná svět NÚDZu a umění. Výrazně se mi zúžilo hřiště. Snížil jsem letovou hladinu.“ Prohodím banalitu, jak je asi důležité mít pořád něco, co člověka baví. „Je. I když je to trochu jako, když člověk padá z mrakodrapu ze sedmdesátého patra. A v každém patře si říká: zatím dobrý. Cítím ten fofr. Ale jo, zatím dobrý.“

Pro Nadaci Neuron Lenka Vrtišková Nejezchlebová