Fyzička a informatička Lenka Zdeborová, laureátka Ceny Neuron pro mladé nadějné vědce z roku 2021, patří mezi úzkou skupinu špičkových vědců, kterým byl udělen jeden z nejprestižnějších evropských vědeckých grantů – ERC Advanced Grant. 

Co je cílem jejího nového projektu? Lence jsme položili několik otázek, které vám v tomto newsletteru exkluzivně přinášíme:

Lenko, Váš projekt se zaměří na zefektivnění AI. Kdybyste měla jeho přínos vysvětlit na jednom konkrétním příkladu z budoucnosti – co by to bylo?

Umělá inteligence už dnes zvládá řadu úkolů lépe než lidé. A tam, kde tomu tak zatím není, se to velmi pravděpodobně brzy změní. Současné AI systémy ale potřebují obrovské množství elektrické energie a dat. Nevíme, jestli je to skutečně nutné, nebo zda je možné tyto systémy navrhnout mnohem efektivněji. AI, která si vystačí s menším množstvím dat a energie, by byla dostupnější — a tím pádem využitelnější i tam, kde dnes není. Zároveň by právě tato efektivita mohla otevřít cestu k ještě inteligentnějším systémům. 

Zatím ale netušíme, jak moc lepší mohou tyto systémy v budoucnu být. A právě tomu se snaží porozumět můj projekt. Jde o základní výzkum, jehož praktické dopady zatím nedokážeme přesně předpovědět.

Proto vám nedám příklad z budoucnosti, ale z minulosti: když Sadi Carnot na počátku 19. století formuloval základy termodynamiky, chtěl jen pochopit, jak funguje parní stroj. Netušil, že jeho práce povede k pravděpodobnostnímu popisu látek, ze kterého později vzejde teorie informace – a z ní pak i komunikační technologie, jako je smartphone v kapse každého z nás.

Často zmiňujete, že věda je kolektivní dílo. Jak v praxi vypadá produktivní vědecký spor? Je to tichá výměna matematických vzorců a důkazů, nebo spíše vášnivá debata u tabule? Vzpomínáte si třeba na nějakou konkrétní neshodu s kolegy, která nakonec vedla k průlomovému objevu nebo řešení?

Ano, věda se často prezentuje jako dílo několika geniálních nositelů Nobelovy ceny. Ve skutečnosti ale za téměř každým objevem stojí celá komunita, bez které by laureát ten daný krok vůbec nemohl udělat. A i kdyby konkrétní člověk neexistoval, ve většině případů by ten zásadní objev stejně brzy učinil někdo jiný z téže komunity.

Vaše otázka je zajímavá tím, že předpokládá, že průlom často vzniká ze sporu. Ale většinou to tak není. Nejčastěji vzniká ze zvědavosti a z upřímné snahy pochopit, co má ten druhý na mysli. Právě taková diskuze, vedená s respektem a touhou porozumět, často vede k poznání, ke kterému bychom se sami nikdy nedostali. Bývá to někdy i vášnivé, ale v pozitivním, kolegiálním smyslu. Jako když spolu improvizují dva muzikanti, doplňují se, navazují na sebe, společně tvoří.

Jeden z mých nejzajímavějších výsledků vznikl tak, že se kolega na semináři snažil pochopit, proč určitá metoda, používaná v jiném oboru, funguje. Uvědomil si, že souvisí s fyzikálním principem nukleace. Když nám tuto souvislost vysvětloval, společně jsme si uvědomili, že stejnou metodu můžeme použít i v úplně jiných aplikacích. A najednou se před námi otevřela nová cesta, na které jsme pak řadu let pracovali.

V jiném případě kolega předpověděl výsledek, kterému jsem vůbec nemohla uvěřit a snažila jsem se dokázat, že se mýlí. Právě tahle snaha nás nakonec dovedla nejen k potvrzení jeho výsledku, ale i k nové metodě, která se později využila v mnoha dalších problémech.

Samozřejmě existují i skutečné vědecké spory, ale ty bývají často spíš kontraproduktivní. Mnohdy jsou více o egu a vlivu než o vědě samotné.

Z Vašeho dřívějšího rozhovoru víme, že Vás pohání „neukojitelná zvědavost a tvrdohlavost“. Co byste vzkázala dnešním studentům a studentkám, kteří váhají, zda se naplno ponořit do vědy? Jak v sobě mohou tuto zvědavost pěstovat a nenechat se odradit?

Tvrdohlavost a neukojitelná zvědavost jsou pro vědu klíčové. Když narazíte na otázku, kterou se ještě nikomu před vámi nepodařilo rozlousknout, nejspíš se vám to nepodaří napoprvé, ani napodruhé a často ani na podesáté. Ale pokud vám ta otázka nedá spát, pokud se k ní pořád vracíte, i když to nejde, možná právě tehdy jste na stopě něčeho nového.

Je ale důležité si tu správnou otázku dobře vybrat. A to se na univerzitě většinou nenaučíte. To se učíte od lidí, kteří vás vedou, nejčastěji během doktorátu. Proto bych vzkázala: věřte své zvědavosti. Nechte se jí vést, ale dobře vybírejte, kdo vás tu cestu učí vidět. Dobrý školitel vás naučí překonávat překážky, orientovat se v nejistotě, i stát si za vlastním myšlením.

Za většinu toho, co dnes umím, vděčím lidem, kteří mi tu cestu ukázali. A dnes je mým největším úkolem ji ukazovat dál.