Na začátku devadesátých let jsme uvěřili tomu, že nastal konec dějin a že střet civilizací není to, co nám hrozí. Evropa postupně omezovala zbrojení, státy se soustředily na ekonomický rozvoj. Svět se ale začal vyvíjet jinak, mocenské konflikty se přiblížily k našim hranicím, spory bují na několika dalších místech po celém světě. Boj o moc, území a zdroje sílí, jako společnost se ocitáme před novými výzvami. Které to jsou? A co bychom měli udělat pro to, abychom mohli i nadále žít ve svobodě, prosperitě a bezpečí?

Odpovědi hledala první diskuze roku 2024 v rámci debatního cyklu Společnost 4.0, kterou Nadace Neuron pořádala společně s Aspen Institute Central Europe a Opero.

„V Nadaci Neuron se díváme na řešení problémů z různých úhlů pohledu. Přišlo mi důležité se zaměřit v rámci Společnosti 4.0 na téma geopolitiky, protože celý svět je v pohybu a nám se v něm hůře orientuje,“ řekla na úvod diskuze Monika Vondráková, ředitelka Nadace Neuron.

Zleva: Důstojník Armády ČR Otakar Foltýn, politický geograf Michael Romancov, bývalý velvyslanec ČR v Rusku a USA Petr Kolář, člen poradního týmu generálního tajemníka NATO Jan Lukačevič, socioložka Tereza Stöckelová a popularizátor vědy Yemi A.D.

Historie má jasno: NEJ nestačí, v konfliktech vítězí odhodlanost

„Geopolitika je špičková analytická metoda, která umožňuje sledovat distribuci moci v systému mezinárodních vztahů. Moc má materiální povahu. A tu největší moc mají vždycky ti, kteří jsou z nějakého důvodu NEJ… největší, nejlidnatější, nejbohatší a tak dále,“ připomněl na úvod setkání politický geograf Michael Romancov. „Z historie ale známe obrovské množství případů, kdy ti, kteří byli velcí, lidnatí a mocní, byli nakonec poraženi těmi, kteří byli v daný okamžik odhodlanější,“ doplnil v paralele k současným událostem.

Petr Kolář, bývalý velvyslanec v Rusku a USA, připomněl, že čelíme problému, který jsme si do jisté míry vyrobili sami. „Na začátku 90. let jsme chtěli uvěřit snu, že se z Ruska stane partner, možná spojenec. My to období vnímali jako začátek něčeho nového, říkali jsme si, že i Rusové jsou přeci vítězi Studené války. Jenže oni to brali tak, že jsme je porazili.“

Další vývoj, který následoval, se vlastně děl za našeho tichého souhlasu. „Připustili jsme to. Nedokázali jsme nikdy a včas říct: a dost! Tohle už není partnerství, už to není o tom, že vám chceme vyjít vstříc, že máme zájmy, které jsme připraveni hájit,“ doplnil Petr Kolář.

Generační střet: vyřešit nejdřív ozbrojený konflikt, nebo ekologii?

Co je ale víc? Vyřešit ozbrojený konflikt na jedné straně, nebo se zaměřit na ekologii, diverzitu či jiná aktuální společenská témata? Právě to se stalo v Operu předmětem vášnivé diskuze a mezigenerační výměny názorů.

Zatímco Petr Kolář, Michael Romancov a Otakar Foltýn poukazovali na to, že prioritou je zastavit válečnou agresi, protože pokud se tak nestane, pak možná ani žádné klimatické otázky řešit nebudeme, druhý názorový proud ve složení Jan Lukačevič, Yemi A.D. a Tereza Stöckelová kontroval, že strategie odsouvání těchto otázek by neměla být na pořadu dne. A že klimatická změna je stejně důležitým tématem, jako otázky geopolitické.

Agresorovi je důležité nastavit hranice, demokratický svět spojit

„Pokud na tuto strategii přistoupíme, pak otázku klimatické změny nebudeme řešit nikdy, protože bychom nikdy neměli čistý stůl, abychom se mohli pustit i do těchto věcí,“ připomněla Tereza Stöckelová.

Pro Jana Lukačeviče je důležité, aby se k jednacímu stolu přizvali i mladí lidé a řešení se hledala společně. „Oni často budou nositeli řešení, jich se to týká nejvíc. Klima, bezpečnost… mladá generace má před sebou mnohem více let. Oni budou naši největší spojenci, nebo největší nepřátelé. Generační boj je nevyhnutelný, je to o hledání společné řeči.“

Nakonec se všichni shodli na tom, že pochopitelně chtějí dýchat čerstvý vzduch a pít čistou vodu, ale stejně tak, že neexistuje jedna šablona, ani jedno řešení. Agresorovi je důležité nastavit hranice, demokratický svět spojit. „Musíme je zastavit, aby si nemysleli, že můžou všechno, a k tomu potřebujeme mladou generaci, aby to pochopila, že je to i její zájem. Že to není jen nějaká boomerská zapšklost poznamenaných lidí, kteří vyrůstali v komunismu. Ale že jde o jejich svobodu a budoucnost této země,“ uvedl Petr Kolář.

Nepodceňme regionální velmocenské ambice

Na čem vlastně stojí náš současný život? Podle Otakara Foltýna, bezpečnostního analytika Vojenské kanceláře prezidenta republiky, hlavně na třech základních hodnotách: spravedlnosti, důstojnosti a svobodě. „Profitujeme z toho, že tyto hodnoty máme, ústavně i fakticky. Spadly nám do klína bez velkých obětí. Z tohoto pohledu Ukrajinci nechtějí být součástí popření těchto hodnot, chtějí být součástí žití těchto hodnot. Za to platí krví,“ doplnil v kontextu současné geopolitické situace na východ od našich hranic a dodal, že „porazit Rusko znamená zastavit ruské imperiální choutky, zastavit agresi a zabíjení.“

Michael Romancov poukázal na to, že v Evropě jsme teď žili v té nejbezpečnější a nejblahobytnější společnosti. „Neměli jsme potřebu bavit se o vojenské tvrdé dimenzi, protože jsem se poučili v minulosti. Teď na to dojíždíme. Tedy my ne, Ukrajinci.“

Co se stane, když aktuální agresi společně nezastavíme? „Když se kategoricky nepostavíme zlu, namaže si nás na chleba,“ doplnil Petr Kolář a otevřel další diskuzi: k čemu dnes slouží OSN? „V době vzniku v roce 1947 to byla reflexe druhé světové války, co ale reflektuje dnes? Pět stálých členů Rady bezpečnosti tvoří USA, Francie, Velká Británie a Rusko a Čína – země, které vše vetují. Kde je Brazílie, Jižní Afrika, Indie, tedy země, které mají regionální velmocenské ambice? Cítí se nezataženi do mezinárodního prostoru. Ztrácíme tak prostor, který by nám mohl být velmi dobře nakloněn.“

Řešení? Bavme se s Indií i Jižní Afrikou. „Afrika má momentálně největší populaci mladých lidí ze všech kontinentů. To je obrovská příležitost pro nás, kterou ale podceňujeme a nevyužíváme,“ doplnil Yemi A.D.

Děkujeme společnosti ABRA Software za podporu diskuze v rámci cyklu Společnost 4.0.

Sledujte naše neuronové sociální sítě