Mgr. Martin Lang, Ph.D., získal cenu Neuron Impuls v roce 2017. Ve svém výzkum se zajímal o to, jestli rituální chování pomáhá snížit úzkost z nekontrolovatelných hrozeb. Později zkoumal téma komunikace našich závazků vzhledem ke společenským normám. "Ocenění od Neuronu mi umožnilo vrátit se ze Spojených států rovnou s výzkumným projektem, díky čemuž jsem se  rychle etabloval v České republice," říká dnes religionista světového formátu. 

Co vše můžeme nazvat rituálem? Je rituálem například mytí rukou?

Rituál je činnost, která se opakuje v předem daných vzorcích. Rituál určuje, co, kdy a jak máme dělat, i když často vlastně nerozumíme tomu, k čemu jednotlivé kroky rituálu slouží. A právě proto, že nevíme, co jednotlivé kroky rituálů způsobují, je třeba je vykonávat přesně tak, jak to dělali naši předci. Neměnnost je důležitá charakteristika rituálu.

Rituály mají také důležitý symbolický aspekt, který se často váže k identitě skupiny, která jej provádí. Nicméně i u běžných činností jako je mytí rukou se můžeme setkat s rituálním přístupem, a tehdy mluvíme o ritualizaci daných činností. To znamená, že tyto činnosti mají podobné charakteristiky jako kulturní rituály – opakují se v předem daných vzorcích. U mytí rukou může dojít k ritualizaci, pokud si budeme mít ruce několikrát za sebou určitým způsobem, i když už jsou dávno čisté, a pokud si je takto neumyjeme, budou nám stále připadat znečištěné. Taková ritualizace je v extrémních případech spojená s psychopatologickými poruchami jako například kompulzivně obsedantní poruchou.

Mohou být rituály „lékem“ na úzkost, jak jste naznačoval v roce 2017, kdy jste získal ocenění Neuron?

Ano, ale odpověď není tak jednoduchá, jak jsem si původně myslel. Rituály se často objevují v kontextu nejistoty, kdy nemáme kontrolu nad událostmi, které nás ohrožují – let letadlem, krize na Ukrajině, úzkost v práci… Je tedy nasnadě, že by rituály mohly pomoci tuto úzkost zmírňovat, když jsou s ní přirozeně spojené. 

Samozřejmě úzkost je pro lidi potřebná a důležitá, protože to je motivační mechanismus, který nám říká, že se máme vyhnout hrozbě, nebo ji vyřešit. Některé hrozby ale přetrvávají a nemůžeme se jim vyhnout ani je vyřešit. S nimi tak přetrvává i úzkost, která může být u některých lidí i neadekvátně vysoká. Rituál se pak pro nás může stát činností, která nám dává šanci ovlivnit situaci, i když nevíme jak. Pěkně je to vidět u sportovců, kteří často před soutěží provádí nějaký rituál. Mají tzv. kompulzi něco udělat, aby ovlivnili výsledek. Často jde o určitý rituál, na který jsou zvyklí, a který se opakuje před důležitými sportovními výkony. Naše hypotéza tedy zněla, že je to právě předvídatelnost rituálů, tedy fakt, že se rituály opakují v předem dané formě, která dává lidem pocit kontroly nad situací. Tento pocit kontroly by pak měl zmírnit úzkost.  Naše výsledky ukázaly, že tento mechanismus ale fungoval jen u lidí, kteří v experimentu vědomě pociťovali  úzkost, i u nich ale nebyl výsledek tak přesvědčivý, jak jsme si mysleli.

Na základě těchto výsledků tedy předpokládáme, že provedení ritualizovaného pohybu je jen jeden faktor ovlivňující efekt rituálu na úzkost. Nicméně kulturní rituály jsou mnohem komplexnější než předvídatelné pohyby, které jsme používali v naší studii, a mohou tedy ovlivňovat úzkost různými způsoby. Například rituály se často vykonávají spolu s jinými lidmi, takže nám mohou dávat pocit sociální soudržnosti a pomoci. Vykonávají se také jako prosba k nadpřirozeným činitelům (např. křesťanská modlitba), u kterých se věří, že mají neomezené možnosti jak ovlivnit události, které nejsou pod naší kontrolou. 

To, zda rituály ve své komplexitě lépe snižují úzkost než čistě ritualizované pohyby jsme pak zkoumali v rámci našeho výzkumu financovaného Neuronem na ostrově Mauriciu, kde máme terénní stanici. Tam jsme uvedli v úzkost dvě skupiny lidí. Jedna skupina mohla vykonávat ve svém chrámu svoji typickou modlitbu, druhá skupina jenom seděla a čekala se svojí úzkostí na další kroky experimentu. Sledovali jsme pociťovanou i fyziologickou úzkost a viděli jsme, že u skupiny v chrámu došlo k většímu snížení úzkosti než u skupiny, která nedělala nic. Tedy ano, rituály jsou nápomocné, ale těch mechanismů, které to zajišťují, je více.

Nyní se věnujete výzkumu, který si klade otázku, jak rituály usnadňují komunikaci našich závazků vzhledem ke společenským normám. Co se tím myslí?

Zkusím to vysvětlit na příkladu svatby. Pár nejprve žije jako nesezdaný. V takové situaci si oba mohou slíbit věrnost. Mohou to dodržet a nemusí, možná každý z nich „věrnost“ chápe jiným způsobem, není to tak jasné… Když ale dojde ke svatbě a pronesou tam slib, všichni to vidí a jasně rozumí tomu, k čemu se dvojice zavázala. Ať už to předtím bylo jakkoli, teď je to jasné. Jsou spolu, nemohou mít jiné partnery. Jestli tomu dostojí, to už je jiná věc. Ale už jasně komunikovali, že toto jsou jejich záměry, a pokud je nedodrží, ostatní je za to mohou soudit.

Kolektivní rituály tedy v našich společnostech přetrvávají, protože nám pomáhají komunikovat naše vnitřní stavy a záměry předem daným způsobem tak, aby bylo jednoznačné, co tím chceme říci, a k čemu jsme se vlastně zavázali. Musíme vykonat něco, co všichni vidí a rozumí tomu, protože se to tak dělalo celé generace. Nejde jenom o slova, která mohou být vágní nebo dvojznačná. Často jde o jasné gesto, fyzickou činnost, kterou mohou všichni vidět, (například zda jsme přijali hostii v kostele nebo ne). Z tohoto hlediska je struktura rituálu opět velmi důležitá. Fyzické provedení rituálu navíc umožňuje komunikovat také sílu závazku ke skupině. Tedy nejen to, zda se někdo rituálu zúčastnil či ne, ale také jak intenzivně. V některých případech mohou být rituály velmi náročné až život ohrožující.

Příkladem takto extrémních rituálů může být rituál thaipusam kavadi, který zkoumáme u tamilské komunity na Mauriciu. Jde o procesí k uctění boha Murugi, kde lidé podstupují různá trýznění. Například si své tělo nechávají propíchat stovkami jehel, zkonstruují těžké oltáře, které pak za dunění bubnů nosí na ramenou 6 km po rozpáleném asfaltu. Někteří dokonce chodí po hřebících. Je to rituál velmi namáhavý, náročný a bolestivý.

Etnografické pozorování náboženského chování na Mauriciu. Foto: Dimitris Xygalatas

Co lidi k něčemu takovému vede?

Jedním, z důvodů proč lidé takové rituály podstupují, je snaha skrze tělesné utrpení prokázat oddanost své komunitě. Čím extrémnější je účast na rituálu, tím je pro komunitu člověk věrohodnějším. Jen málokdo by podstoupil takové trýznění bez toho, aniž by opravdu věřil v boha Murugu. A funguje to i naopak – jedinec se může spolehnout na to, že komunita ho přijala a bude směrem k němu plnit svoje závazky. Podstoupení takového extrémního rituálu, nebo například pravidelná účast na méně náročném rituálu, tak odrazuje lidi, kteří s danou komunitou nemají čisté úmysly a pouze by ji chtěli využít. Například když pozoruji, jaká trýznění podstupují účastnící thaipusam kavadi, tak mne vůbec neláká se tohoto rituálu účastnit. Bez této účasti se ale nemohu stát součástí tamější komunity. 

Nicméně je potřeba dodat, že samotný rituál thaipusam kavadi lidé nepodstupují pouze pro komunikaci závazků, může mít různé funkce. Někdy ho například navzdory jeho náročnosti podstupují lidé nemocní. Tímto způsobem prosí boha, aby je vyléčil. Během našeho výzkumu jsme pozorovali, že se pociťovaný zdravotní stav těchto lidí opravdu v řádu týdne až 14 dnů od rituálu zlepšil. Může jít o placebo efekt, ale i tak je důležité ukázat, že díky tomu, že jsem členem nějaké komunity, mohu využít společný rituál pro svůj osobní cíl.

Proč u nás nedochází k takto extrémním formám vyjádření závazku vůči komunitám? A jsou pro nás rituály ještě důležité?

Jedná se především o historické důvody. Z perspektivy naší teorie lze říct, že v české kultuře je tělesné trýznění považováno za zbytečně extrémní. I na Mauriciu dochází k tomu, že bohaté rodiny svou oddanost prokazují jinými způsoby. Například poskytnou krásné dekorace, uspořádají hostinu pro stovky lidí, nebo jinými způsoby přispívají svým bohatstvím. Lidé, kteří si nemohou dovolit takto finančně náročná gesta, a přesto chtějí ukázat svoji oddanost, k tomu často používají to nejcennější, co mají - tedy svoje tělo.

Nicméně platí, že i u nás jsou rituály nákladné, i když to může znít v porovnání s tímto extrémním rituálem jako procházka růžovou zahradou. Například když je člověk členem křesťanské církve, tak musí každou neděli chodit do kostela. Pokud nechodí, musí se z toho vyzpovídat. Kněz se na to ptá – jste křesťanem, když nechodíte do kostela? I takový rituál nás stojí čas, peníze, musíme vědět, jak se chovat v kostele, znát modlitby atd. Podobně tedy můžeme říci, že když někdo chodí do kostela každý den, je to poměrně extrémní a zřejmě se bude jednat o silně věřícího člověka.

Na druhou stranu v naší společnosti už není náboženství jediným garantem morálního a férového chování, jak tomu bylo kdysi. Máme sekulární justici a sekulární policii, která řeší případy porušování zákona. Zákony nám specifikují parametry toho, jak se máme a nemáme chovat bez toho, aniž bychom museli provádět nějaký rituál, kterým se k dodržování zákonů zavazujeme. Z tohoto důvodu už náboženské rituály nejsou v naší společnosti tak zásadní. Ale pořád se musíme shodnout na tom, že tyto zákony jsou naše zákony a my jako občané je budeme dodržovat. V tu chvíli přichází na řadu sekulární rituály – máme svoji vlajku, hymnu, znak, které nějakým ritualizovaným způsobem uctíváme, čímž dáváme najevo, že souhlasíme s tím, jak je systém nastavený, a že ho takto budeme uznávat i do budoucna, přestože k němu třeba máme nějaké dílčí výhrady.

V podobném duchu lze také chápat nedávné složení prezidentského slibu. Zvolený prezident Petr Pavel se svým podpisem zavázal, že bude dobrým prezidentem České republiky. Opět můžeme pozorovat, že ačkoliv ceremoniální úkony kolem složení slibu se mohou trochu lišit od předchozích obřadů, v jádru je to právě podpis prezidentského slibu, který činí ze zvoleného prezidenta prezidenta úřadujícího. V tu chvíli se prezident zavazuje, že bude sloužit ČR a jejím občanům, a ti ho od této chvíle mohou soudit. Že jde vlastně o ritualizovaný úkon jsme mohli pozorovat i v minulosti, kdy nastupující  prezident Miloš Zeman měl při své první inauguraci chybu ve svém tištěném slibu, a musel ho později podepsat znovu. Z toho je patrné, že taková událost musí proběhnout přesně tak, jak to má být, a jenom v téhle chvíli je to platné. Myslím tedy, že i v tomto ohledu mají rituály v dnešní společnosti místo.

Mohl byste shrnout jaký pro vás mělo přínos ocenění Neuron?

Pro mě mělo ocenění hned několik přínosů. Největší přínos byl v tom, že mi umožnilo vrátit se do České republiky poté, co skončilo mé působení na univerzitách v USA. Ocenění Neuron mi umožnilo vrátit se rovnou s výzkumným projektem, díky čemuž jsem se  rychle etabloval v České republice a mohl přenést některé projekty z USA do ČR. Díky  Neuronu jsem tak zvládl kritické období návratu zpět do ČR, po kterém pak naštěstí následovaly i další granty. Myslím, že ocenění Neuron na tomto mělo velkou zásluhu nejen tím, že jsem pomocí něj mohl realizovat špičkový výzkum, ale i díky své prestiži, kterou jiné grantové agentury reflektují.