Jan Kuneš vede vědeckou radu za fyziku, nevěří dogmatům

Spolu s Janem Kunešem, s teoretickým fyzikem, budou výběr špičkových laureátů v radě Nadace Neuron garantovat astrofyzik Ondřej Pejcha a částicový fyzik Alexander Kupčo.

Když Jan Kuneš mluví o fyzice, nepůsobí jako člověk, který by se opájel velkými slovy o tajemství vesmíru. Mluví přesně a klidně, někdy s lehkou ironií a s očividnou radostí z toho, že věci dávají smysl. Je teoretickým fyzikem pevných látek. Právě kombinace soustředěnosti i ochoty pochybovat „o samozřejmém“ z něj dělá výraznou osobnost české fyziky. A nového garanta vědecké rady Nadace Neuron pro fyziku. Jako předseda si k sobě Kuneš přizval astrofyzika Ondřeje Pejchu z Matfyzu a částicového fyzika Alexandera Kupča z Akademie věd ČR.

Do čela fyzikální rady vstupuje ve chvíli, kdy má za sebou působivou mezinárodní dráhu, získaný ERC grant (2015) a zároveň se znovu zabydluje v českém akademickém prostředí. Na nové roli v Neuronu jej láká především možnost dívat se na fyziku v širším záběru, než jaký vyžaduje vlastní specializace. „Hlavní úkol našeho panelu je vybírat výherce Ceny Neuron pro excelentní mladé vědce,“ říká Kuneš. A právě to ho prý přitahuje. Nejen rozhodování o prestižních cenách, ale i možnost udělat si širší přehled o tom, co se ve fyzice právě rodí. Až donedávna byl panelistou a hodnotitelem v soutěžích Evropské výzkumné rady (ERC).

Z Vídně zpět do Česka

Jan Kuneš přišel do Brna na podzim roku 2024 díky programu MUNI Award in Science and Humanities (MASH). Po letech strávených v zahraničí, mimo jiné na University of California v Davisu, pak v Augsburgu či naposledy na TU Wien, se ujal role mimořádného profesora na Masarykově univerzitě. Přesun po sedmi letech z Rakouska nebyl úplně jednoduchý. „První půlrok jsem dojížděl z Vídně. Pak jsme se přestěhovali sem a manželka pořád pracuje ve Vídni, takže teď dojíždí ona,“ říká fyzik. Sto padesát kilometrů mezi Brnem a Vídní tudíž v jejich rodině neznamená výjimečnou vzdálenost, ale součást běžné organizace života.

Ani doma se přitom od fyziky neutíká! Jeho žena, rodilá Polka, je také teoretička. „Věnuje se v podstatě tomu samému co já. Teoretické fyzice. Velmi podobné, trochu méně materiálově zaměřené, trochu víc zaměřené na metodu,“ vypráví Jan Kuneš. Mladí vědci se seznámili na univerzitě v Augsburgu, kde byli oba postdoktorandy. A jak s úsměvem Honza přiznává, i po večeři se u nich doma často o fyzice mluví: „Bavíme se o vědě, jasně.“

Vídeň rodině dala hodně, takže jejich dvě dcery jsou přirozeně trilingvní, trojjazyčné, protože vyrůstaly mezi češtinou, polštinou a němčinou. Jako správný vědec Kuneš spočetl, že ve vídeňské univerzitní školce se mezi dětmi mluvilo patnácti jazyky: „To byl hotový Babylon. Byl tam i kluk, který mluvil pěti jazyky,“ vzpomíná sympatický profesor, který sám dělá světovou vědu.

Klást si správné otázky „proč“

Jan Kuneš se celý život pohybuje na rozhraní velmi specializovaného a zároveň otevřeného myšlení. Je známý především jako teoretický fyzik pevných látek. Zkoumá materiály a jejich strukturu; využívá výpočetní metody a hledá odpovědi na otázky, proč se látky chovají tak, jak se chovají.

Co ho baví nejvíc? „Na té výpočetní fyzice mě baví, že člověk má takovou jakoby moc. V počítači si velmi snadno můžete hrát s různými parametry a reálně před sebou vidíte, co se s tím vším děje,“ říká uhranutě. Když zvýšíte teplotu, stane se tohle a tohle. Když pak otočíte jiným pomyslným knoflíkem, stane se něco jiného. Experimentátor je pevně vázán realitou laboratoře, kdežto teoretik si může svět modelovat, zkoušet, vracet, přehazovat různé podmínky: „Máte víc knoflíků, kterými můžete snáz točit než kolegové experimentátoři.“

Ta opojná „moc“, o níž mluví, ale není mocí absolutní. Je spíše radostí z pochopení jevů. Kuneš se totiž nesoustředí na efektní formulace, ale na mechanismy. „Baví mě řešit problémy, prostě pochopit, jak věci fungují. Když máte nějaký materiál, chcete pochopit, proč zrovna tenhle materiál je magnetický a jiný není,“ říká. V tom je možná obsaženo zásadní jádro jeho vědecké osobnosti. Neokouzluje ho pouze dosažený výsledek, ale cesta k němu. Otázka proč.

A právě tady se ukazuje i jedna z vlastností, které si na vědě cení nejvíc. Když má pojmenovat nejdůležitější vlastnost vědce, nesáhne po obvyklých slovech jako vytrvalost nebo zvídavost. „Mně přijde, že důležitá je taková pochybovačnost nebo nedůvěra k autoritám,“ říká Kuneš přesvědčeně. Podle něj je podstatné nebrat věci jen proto, že jsou napsané v učebnicích nebo se dlouho opakují. „Být schopen si klást otázky a nevěřit tomu jen proto, že to někdo řekl,“ vysvětluje profesor, který se věnuje i altermagnetům – živému tématu fyziky pevných látek.

„Z poslední doby si považuji toho, že jsme předpověděli tzv. magnetický cirkulární dichroismus v altermagnetech,“ líčí. Byla to podle něj hezká situace, kdy se přesně propojila teorie s experimentem. Nejprve měli vlastní teoretickou předpověď, která se potvrdila.

V roli hodnotitele a garanta

Jan Kuneš dnes na Masarykově univerzitě vede menší, ale výrazně mezinárodní skupinu. Má dva postdoky, doktorandku a diplomanty, do týmu přicházejí lidé z Indie nebo z Vietnamu. S jistou pobaveností vypráví, že zatímco ve Vídni, kde byl tlak na větší zastoupení žen ve fyzice a on měl čistě mužskou skupinu, tak v Brně měl po příchodu najednou skupinu čistě ženskou, bez jakéhokoliv HR stimulu. „Na našem ústavu se mi líbí, že je to takové komorní, ale atmosféra je hodně příjemná. Studenti jsou tu dobří,“ hodnotí kvalitu profesor Kuneš.

Ze zahraničí přináší mimořádné zkušenosti, jak vypadá excelentní věda z pohledu hodnotitele (ERC) i badatele-fyzika. Jeho vztah k Nadaci Neuron prý formovala hlavně veřejně viditelná cena: „Cenu Neuron člověk vídá v médiích a je to samozřejmě prestižní cena.“ Nově bude v roli předsedy vědecké rady tedy přímo u toho, jak se taková prestiž přetavuje do konkrétního výběru lidí a nápadů. Dá se čekat, že vnese právě to, co sám považuje za nejcennější: nevěřit dogmatům, dívat se pod povrch a hledat otázku, která ještě nebyla položena dost dobře.

Prof. Jan Kuneš, Ph.D.

Teoretický fyzik pevných látek působí na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity, kde pracuje jako mimořádný profesor na Ústavu fyziky kondenzovaných látek (MUNI Award in Science and Humanities, MASH). Matematicko-fyzikální fakultu UK absolvoval v roce 1997, doktorát získal tamtéž roku 2002. V letech 1998 až 2002 byl doktorandem ve Fyzikálním ústavu AV ČR, poté působil na University of California v Davisu (2002 až 2005), posléze na Universität Augsburg jako Humboldtův stipendista a pak výzkumník (2006 až 2009). Od roku 2010 byl seniorním vědeckým pracovníkem Fyzikálního ústavu AV. V letech 2016 až 2023 bádal na TU Wien. Zabývá se teorií kondenzovaných látek, elektronovými korelacemi, magnetismem, teorií fotoemise a optických spektroskopií, ale i numerickými mnohačásticovými metodami. Je spoluatorem více než 135 studií (třeba v časopisech Physical Review Letters, Nature Photonics a dalších), které byly více než osmtisíckrát citovány. Získal rovněž Bolzanovu cenu Univerzity Karlovy (2002), prestižní Humboldtovo stipendium (2005), Purkyňovo stipendium (2008) a také ceněný ERC Consolidator Grant (2015).