Laureát

prof. PhDr. Ivo Možný, CSc.

Laureát Ceny Neuron za přínos světové vědě za rok 2015 - společenské vědy

prof. PhDr. Ivo Možný, CSc. (31. srpna 1932 Prostějov – 10. září 2016)

Narodil se v roce 1932 v Prostějově. V roce 1957 získal titul promovaný filolog, doktorát ze sociologie obhájil v roce 1967, postgraduální studium zakončené v roce 1989 titulem CSc. absolvoval na Univerzitě Karlově. Roku 1992 byl jmenován profesorem sociologie a sociální filosofie Masarykovy Univerzity v Brně. Svou vědeckovýzkumnou činnost zaměřil na sociální změnu, sociologii rodiny, sociologii intimity a sociální politiku. V letech 1956 až 1965 pracoval jako redaktor Československého rozhlasu v Praze, Ostravě a v Brně. Poté působil do roku 1998 na Filosofické fakultě Masarykovy Univerzity postupně jako odborný asistent, zástupce vedoucího a později vedoucí katedry sociologie, výzkumný pracovník, proděkan a ředitel Školy sociálních studií. Roku 1998 byl zvolen prvním děkanem nově založené Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity. Byl členem Učené společnosti České republiky a Evropské společnosti pro vědy a umění. Zemřel 10. září 2016 ve věku 84 let.

Otcovství ubírá svobody, ale dává životu smysl

Zabýváte se vývojem moderní evropské rodiny a její reprodukcí v transformující se společností. Mezi nejvýznamnější práce v tomto ohledu patří vaše analýza a interpretace sametové revoluce z roku 1989. K jakým závěrům jste dospěl?
Jedním z možných vysvětlení sametové revoluce je potřeba výměny sociálního kapitálu za kapitál ekonomický. Starý režim fungoval jako velká rodina: protože za peníze nebylo ve společnosti nedostatku co koupit, obchodovalo se v „barterovém“ obchodě, směnou protislužeb i statků, jako se tomu děje v rodině. Rozhodující úlohu hrál sociální kapitál, tedy kumulované závazky, jak se dá přesněji nazvat to, čemu se dnes říká „konexe“ anebo „známosti“. Ty vznikají samovolně v rodině jako pokrevní vazby. Sociologie je označuje jako „silné vztahy“, ale doplňujeme si je všichni během života „slabými vztahy“ – tedy těmi, které sami aktivně navazujeme. Archaické společnosti pojil jako hlavní oběživo sociální kapitál a čtyřicet let ruské okupace nás tlačilo na regresi do tohoto stavu. Sociální kapitál má ale jednu zásadní nevýhodu, nedá se akumulovat, uložit a investovat, neboť stárne a devalvuje.
A zejména – špatně se předává dětem, nastupující generaci: i rodina je nucena pořád začínat znovu. Ekonomický kapitál tyto nevýhody nemá, proto moderní společnosti mají za hlavní oběživo kapitál ekonomický. Neznamená to zánik sociálního kapitálu, jen už nehraje hlavní roli.

Jak se vyvíjí rodina ve státě, který se transformoval v demokratickou společnost a jak v zemi, která zůstala autoritářská?
Vaše otázka předpokládá vztah mezi společenským zřízením a rodinou a on tam je, ale je ambivalentní. To máte jako s bohatstvím a porodností. Chudoba stimuluje porodnost, ale také ji brzdí. Někdy chudí mají víc dětí, ale za jiných okolností také míň. Dnes u nás porodí více dětí chudá žena, za starého Rakouska to byla spíše ta bohatší, a v bohatých rodinách rozhodně více dětí přežívalo. Podobně asi souvisí vývoj reprodukce v autoritářské a v demokratické společnosti. Působí tu mnoho dalších okolností. U nás v sedmdesátých letech minulého století za takové – musím říct civilizované – despocie došlo k velkému populačnímu boomu. Angličané říkají The family is the best survival kit. Rodina pomáhala a skýtala útěchu v bezčasí normalizace. Ale nemůžeme předpokládat prostou kausalitu, ta se u společenských jevů nevyskytuje. Za jiných historických okolností autoritářská společnost rodinu drtí
a rozkládá.

Změnilo se za posledních 25 let fungování rodiny?
Česká rodina se v posledním čtvrtstoletí změnila i nezměnila. Statisticky jsou to velké změny, a jsou to změny v podstatných ukazatelích, ale statistika zachycuje jen abstraktní průměry a podíly. Pravděpodobnost rozvodu je podle ní dnes o třetinu vyšší, nežli byla v roce 1989. Pravděpodobnost, že se uzavírané manželství rozpade, je dnes skoro poloviční. To ovšem zároveň znamená, že polovina lidí se vdá a ožení, po svatbě mají děti, vychovají je, zestárnou a nakonec zažijí, jak se jejich děti, vnoučata, dnes už dosti často i pravnoučata vydávají na stejnou životní dráhu. Osm z deseti Čechů považuje „mít šťastnou rodinu“ za nejvyšší hodnotu, a svou rodinu mají za osu života. Ona statisticky poloviční pravděpodobnost rozvodu dnes uzavíraných manželství trochu klame proto, že je v tom čísle i určitý podíl lidí, kteří se rozvádějí opakovaně, a někteří opakovaně-opakovaně, rotují v systému a zvyšují průměr. A potom: protože rodinný život představuje takovou hodnotu, hodně lidí, kterým první manželství skončilo rozvodem, to zkusí znovu – a tentokrát poučenější, a v druhém manželství už setrvají do smrti. Takže těch, kdož prožijí dlouhé pevné manželství, dnes není polovina, ale zhruba tak o něco více než dvě třetiny. Jestli je to hodně nebo málo záleží na úhlu pohledu: to je ona známá láhev, která je buď poloplná, nebo poloprázdná, záleží na vás, jak to chcete vidět.

K nějaké změně ale došlo, ne?
Hlavní změnou, kterou zažívají lidé v bohatých státech jako je ten náš, je prodloužení délky života. A tak je průměrná doba trvání manželství dnes kupodivu větší, než byla v Evropě před první světovou válkou, kdy rozvod byl prakticky nemožný. I když totiž tu druhou rodinu založíte po pětatřicítce, pořád před sebou ještě máte skoro čtyřicet let společného života. Průměrné manželství, rozvodovost nerozvodovost, vydrží déle, než by trvalo v tradičních společnostech bez rozvodů. Kmotra Smrt rozlučovala páry častěji, než to dnes dělají rozvodové soudy; ty vlastně v přirozeném řádu věcí nastoupily jako moderní náhrada za ni.

Podle vás je tedy pocit atomizace nebo úplného rozpadu rodiny klamný?
Tož tak docela nepodložený není. Především upadá sňatečnost. Lidé se, i pod dojmem všudypřítomného přesvědčení, že manželství dnes stejně dlouho nevydrží, méně berou. Ne že by lidé spolu dál nežili rádi v párech, ale sex má lepší marketing než manželství. A tak se stále víc dětí rodí mimo manželství. V sedmdesátých letech minulého století, když přicházela na svět ta generace, která je dnes v rodičovském věku, narodilo se mimo manželství jen jedno z dvaceti dětí. Teď už každé druhé. Desetkrát větší podíl! A nevěřte, že je to výrazem individualismu, který vynalezli intelektuálové. Opak je pravdou, bohužel. Ve velkých městech a vzdělaným ženám se rodí dítě dvakrát častěji v manželství než v severních Čechách a na severní Moravě, kde nemanželské děti masivně převažují. Jak podíl nemanželských dětí stoupal, šířil se nikoli z liberálních center, nýbrž ze sociálně z nižších vrstev. Dělnické ženy rodí mimo manželství sedm dětí z deseti už po dvě desetiletí. Není to individualismus, pane redaktore, je to anomie, jak nazývá sociologie úpadek sociální vazeb.

Ale ty ženy stejně žijí s nějakým mužem ve společné domácnosti, chybí jenom ten papír, ne? Takže se jejich vztah od manželství příliš neliší...
Ouha, obecně sdílený omyl! Polovina z matek nemanželských dětí nežijí ve společné domácnosti s otcem dítěte, či přesněji žijí v domácnosti bez jakéhokoli muže. V nižších vrstvách dvě třetiny. Nijak výjimečně dokonce ze svého rozhodnutí. On by i zájem měl, ale pro matku malého dítěte chlap, kterému je hospodská parta bližší než vlastní domácnost a který pokud není na podpoře tak v žádném zaměstnání nevydrží dlouho, a když přijde domů, smrdí pivem, znamená jenom další břemeno k tomu, co už tak musí zvládat. Ale i u intelektuálek je nesezdané soužití křehké, křehčí než manželství, rozpadá se dvakrát častěji. Výsledek nakonec je, že se rodí málo dětí. A národ, který nemá děti, nemá budoucnost.

Znáte jako sociolog příčinu?
Sociální jevy jsou vesměs multideterminované, a vyhmátnout z klubka příčin tu jednu hlavní je prakticky nemožné. V řetězení příčin se dostáváme stále k obecnějším, které ale mají zásadní vliv. Pro vědu jsou ovšem obtížně uchopitelné. Sám vidím tři zásadní důvody prohlubujícího se populačního deficitu vyspělých společností: blahobyt, ideologizaci myšlení a krizi maskulinity. Souvisejí spolu, a v základu leží to, co je nám nejmilejší, totiž náš blahobyt. Protože žijeme v nasycené společnosti, dopřáváme si ten luxus, řídit se názory, které jsou sice ideologicky správné, ale realizovány do krajnosti, nejsou rozumné. Idea rovnosti, absolutizována, nás nakonec dovede k velké skryté nerovnosti: zažili jsme to v minulém režimu. Uplatněna na rovnost mužů a žen dogmaticky, tedy jako rovnost v totožnosti, nikoli v komplementaritě, vede k bezdětnosti. A ke krizi maskulinity, takže opět k bezdětnosti: chybějí otcové.

Vy si myslíte, že zažíváme krizi maskulinity?
To víte, že ano. Zadal jsem několika doktorandům výzkum starších vzdělaných bezdětných žen. Osm z deseti nezůstalo bez dětí proto, že by jim mateřství bránilo v kariéře, jak předpokládají genderistky, a tak profesionální seberealizaci musely obětovat mateřství. Naopak: děti chtěly mít, ale protože pro ně nenašly odpovědného otce, realizují se v profesi. Absolutizovaná emancipační ideologie přesvědčila muže, že ženy žádnou jejich podporu nepotřebují. Otcovství bylo pro muže chomout, v kterém zapřažen táhl blaho své rodiny, ženy a dětí, jak mu přikazovala kultura. Platila mu za to respektem, vnášela smysl do života i přinášela uspokojení. Otcovství ubírá svobody, ale dává smysl. Hnutí za osvobození ženy osvobodilo muže. A když chlap všude čte, že správný muž se moc neliší od ženy a rád pečuje o ložní prádlo, řekne si: dobře, jistě je to tak správné – ale beze mne prosím: mám svobodu volby. Těžko pak ale hledá v životě smysl – a to je krize maskulinity.

Text: Josef Matyáš

Zdůvodnění ocenění


prof. Mgr. Miroslav Bárta, Dr.

„Profesor Ivo Možný patří mezi vůdčí osobnosti české sociologie a je hlavní postavou její obnovy po letech devastace v období komunismu. Svou celoživotní prací zásadně ovlivnil svůj obor nejen na obecné úrovni, ale zejména svými pracemi o vývoji moderní evropské rodiny. Právě studiemi na toto téma jasně poukázal na vztah mezi stavem této instituce a vývojem společnosti jako takové. Mezi jeho nejvýznamnější příspěvky k poznání vývoje a reprodukce zejména transformujících se společností patří patři analýza a interpretace tzv. sametové revoluce z roku 1989 a pádu komunismu. Jeho zcela zásadním přínosem pro rozvoj české sociologie jako vědní disciplíny a postupného zlepšování její image ve světě je soustředěná výchova nové generace českých sociologů, kteří, stejně jako jejich učitel, brání pronikání relativismu a nejrůznějších moderních ideologií do společenských věd. Již dnes nemůže být pochyb o tom, že prof. Ivo Možný položil základy české moderní sociologie.“