Profesor Milan Šamánek velmi podstatně přispěl k založení Dětského kardiocentra v roce 1977 v Praze. Tehdy šlo o jediné zařízení tohoto typu na světě. Jako přednosta kardiocentra prosadil převratné diagnostické a léčebné postupy. Díky tomu se podařilo snížit úmrtnost dětí s vrozenými srdečními vadami z původních 10 % na necelé 1 %. Nyní získal Cenu Neuron za přínos světové vědě v oboru medicína.

Dětské kardiocentrum, první na světě, zachránila láhev rumu

Co vás přivedlo k medicíně?
Nevím, jestli mám říct, jak to bylo doopravdy, ale já medicínu nikdy studovat nechtěl. Zajímala mě hlavně kultura. Zpíval jsem, hrál na různé nástroje, měl jsem kapelu. Lákalo mě spíše studium konzervatoře. Ale brzy mi došlo, že nemám příslušné nadání. Můj táta, malíř a natěrač, mi tehdy řekl: „Můžeš studovat co chceš, ale napřed musíš umět řemeslo.“ Když jsem v roce 1949 dostudoval Benešovo reálné gymnázium v Kroměříži, váhal jsem mezi medicínou a farmacií. Vyhrála medicína.

Proč jste se nepřihlásil třeba na přírodovědu nebo historii?
Říkal jsem si, že když už studovat, tak něco užitečného pro lidi. Nejdříve jsem chodil na lékařskou fakultu v Olomouci a studia jsem dokončil v Praze, kam dělali nábor mimopražských studentů. Absolvoval jsem s vyznamenáním.

Takže jste si mohl vybrat, kde chcete pracovat?
Kdepak, to tehdy nešlo. Ale jako čerstvě ženatý jsem dostal umístěnku do Uherského Hradiště a nikoliv na Slovensko, kam posílali svobodné absolventy. Bydleli jsme s manželkou v nemocnici. Žena dělala pediatrii, já pracoval na infekčním oddělení, protože tehdy v 50. letech se na Moravě rozšířil tyfus. Na malém městě jsme byli poměrně spokojení, ale pak mě profesor Houštěk, který mě znal ze studií, vyzval, abych se přihlásil do konkurzu na jeho kliniku v Praze. Moc se mi nechtělo, ale nakonec mi oznámili, abych tam nastoupil.

Je k medicíně potřebný talent?
Myslím, že ne, ale člověk musí být přesvědčený, že má jeho práce smysl. Od počátku jsem se snažil být prospěšný, nechtěl jsem zůstat tím posledním, kdo na klinice jen tak poskakuje.

Jak jste se v roce 1964 dostal na stáž do Ameriky?
Na klinice v Praze jsem se zabýval zkoumáním plicní funkce. A jednou, když tady probíhal světový kongres farmakologů, přišel na naše pracoviště významný člen mezinárodní farmaceutické společnosti profesor Aviado z Pensylvánské univerzity ve Filadelfii. Zaujaly ho moje výsledky a nabídl mi, abych s ním odjel do USA. Snažil jsem se mu naznačit, že u nás tehdy nebylo běžné, aby mladí lékaři jezdili na Západ. Profesor namítl, že jako delegát kongresu se další den sejde s tehdejším prezidentem Novotným, a můj odjezd s ním domluví. Prezident mu samozřejmě tvrdil, že Československo velmi rádo pouští mladé lidi do ciziny. A tak mi za pár dní dali povolení odcestovat. Později za mnou mohla do Ameriky přijet i manželka. Na Pensylvánské univerzitě jsem tvrdě pracoval a během tří měsíců se mi podařil objev světového významu – našel jsem přímou souvislost mezi funkcí plic a oběhem krve v malém plicním okruhu. To byla v 60. letech úplná novinka. Profesor Aviado mi zařídil přednáškové turné po nejvýznamnějších amerických univerzitách, kde jsem poznal řadu vědců. Po turné jsem na Pensylvánské univerzitě začal učit mnoho lékařů a doktorandů, jak používat mou metodu pro sledování plicní funkce. Z mých tehdejších posluchačů se později stali šéfové významných klinik a vědeckých pracovišť. Profesor Aviado mi ke konci pobytu nabídl, abych s ním absolvoval turné po Japonsku. Vysvětlil jsem mu, že kvůli platnosti výjezdní doložky se musím vrátit do Československa. Chtěl volat prezidentovi Novotnému, ale ten by asi těžko prodloužil pobyt i manželce, a tak jsme se v roce 1965 oba vrátili. Těsně před odjezdem mi děkan, kterého jsem taky školil, nabídl, ať se zúčastním konkurzu na profesora, že mám velkou naději vyhrát. Slíbil jsem mu, že o tom budu vážně uvažovat, ale nejdříve si v Československu vyřídím povolení k pobytu. Jenže to se už nepodařilo.

A v roce 1968, po okupaci naší země vojsky sovětského bloku, jste o emigraci neuvažoval?
Pár dní po tom, co sem vtrhli Rusové, mi přišla z Ameriky obálka s letenkami pro celou rodinu spolu s nabídkou místa na univerzitě. Mohli jsme odjet, ale měl jsem tady rodiče, proto jsem se rozhodl zůstat.

Dosáhl byste větší kariéry, kdybyste tenkrát odjel?
Těžko říct... Měl jsem kliku, že jsem v Americe něco objevil. Díky kontaktům bych se tam možná docela dobře uplatnil, ale nemá smysl o tom uvažovat, když jsem se rozhodl zůstat tady.

V roce 1977 jste se podílel na založení Dětského kardiocentra. Tenkrát to bylo první specializované pracoviště na světě. Co vzniku centra předcházelo?
V Americe jsem během svého přednáškového turné navštívil mnoho kardiologických pracovišť. Děti s vrozenou srdeční vadou tam rozmisťovali porůznu na pediatrická oddělení, takže lékař je nemohl sledovat soustavně. Napadlo mě zřídit specializované centrum, kde budou kardiologové velmi úzce spolupracovat s kardiochirurgy. Po návratu do Československa jsem od roku 1968 pracoval jako vedoucí lékař kardiopulmonální laboratoře v Dětské nemocnici v Praze, kde jsme dělali katetrizace (pozn. autora: speciální vyšetření srdce a oběhu pomocí katetru zavedeného velkou cévou až k srdci, které dovoluje posoudit tlaky v jednotlivých částech oběhu, a zhodnotit srdeční činnost). Ale až skoro o devět let později v roce 1977 jsem s několika mladšími kolegy založil ve FN Motol Praha Dětské kardiocentrum. Netušil jsem, že je to první pracoviště tohoto typu na světě. Když jsem v roce 1983 pozval kamarády z Ameriky, uviděli tady pracoviště, o kterém oni jen snili. Od té doby máme pořád lepší a lepší výsledky, takže původně 10% úmrtnost se nám podařilo snížit na méně než 1 %.

Jak se vám to podařilo?
Nejprve jsme 140 dětských lékařů z celé republiky postupně vyškolili, jaké základní příznaky má dítě s vrozenou srdeční vadou. Vštípili jsme jim, že jakmile příznaky rozpoznají, a to lze hned po porodu, ať okamžitě zatelefonují. Když jsme po krátké konzultaci zjistili, že jde o kritickou vrozenou srdeční radu, následoval převoz a hned poté operace. Jinak by děti během dvou dní zemřely. Operace ostatních pacientů s méně závažnými vadami srdce už nebyly tak akutní a zákroky jsme provedli později.

Existuje rozdíl mezi dětským a dospělým kardiakem? Vyléčí se děti rychleji, nebo u nich nemoc naopak postupuje agresivněji než u dospělých?
Na rozdíl od dospělých mají děti jediný zdravotní problém, takže když odstraníme srdeční vadu, je za krátkou dobu vidět, jak se pacienti skoro zázračně zotavují.

Dokázali jste diagnostikovat vrozené srdeční vady už ve 14. až 20. týdnu těhotenství. Co přispělo k takovému posunu?
Jednou jsem se dozvěděl, že v Anglii a ve Francii zkoušejí sledovat dětské srdce ještě před porodem pomocí echokardiografu. Požádal jsem kolegu Škovránka, který u nás s těmito přístroji pracoval, aby to u několika těhotných žen zkusil. Ukazoval mi pak celý nadšený, jak krásně je vidět srdce plodu. Poté se mi podařilo přesvědčit některé komunistické potentáty, s nimiž se dalo mluvit, aby nám koupili 80 echokardiografů. Argumentoval jsem, že bychom dokázali rozpoznávat srdeční vady ještě před porodem, což se ve světě ještě vůbec nedělalo. Komunisté vytušili, že je to dobrá propagace republiky, a přístroje za obrovskou částku nakoupili. Dostali je gynekologové v nemocnicích po celé republice. Naučili se s přístroji pracovat a když měli pochybnosti, konzultovali obrázek z echokardiografu s pediatry. Tento postup pomohl dále snížit úmrtnost dětí s vrozenými srdečními vadami. Budoucí maminky s pozitivním nálezem totiž přijely v klidu několik dní před porodem do Prahy, a my pak mohli novorozence ihned operovat. Největší problém jsme měli s přesvědčováním gynekologů, aby přístroje používali a naučili se podle snímků rozpoznávat vrozené srdeční vady. A taky aby k nám těhotné ženy posílali. Pamatuji si, jak jsme jezdili se Škovránkem po celé republice a gynekologům vysvětlovali užitečnosti a přínos echokardiografie.

Využil jste jako přednosta Dětského kardiocentra nějaké zkušenosti z vašeho pobytu v USA?
Především jsem se v Americe naučil vysvětlovat rodičům dětských pacientů, jak bude léčba probíhat, jaká je naděje na úspěch, jaká se můžou vyskytnout rizika a mnoho dalších detailů. Tato komunikace zvyšuje důvěru rodičů v lékaře, což má dobrý vliv na dítě. Jako přednosta Dětského kardiocentra jsem rovněž zařídil, aby vždy jedna zdravotní sestra pomáhala rodičům s případnými problémy. Taky jsem umožnil každému dospělému příbuznému nebo známému hospitalizovaného dítěte, aby ho mohli navštěvovat třeba každý den, a nejen v neděli a ve středu, jak bylo tehdy nařízeno. Když to zjistila tehdejší ředitelka nemocnice, potrestala mě stržením pohyblivé složky platu. Ale po čase uznala, že je to nesmysl a svoje rozhodnutí zrušila. V Americe mě taky zaujalo, jak jsou stěny nemocničních pokojů barevné a vyzdobené obrázky. Udělali jsem to taky tak a dětem se to moc líbilo.

Kdy překonávalo Dětské kardiocentrum největší překážku?
Jednou za mnou přišla ředitelka motolské nemocnice a celá vyděšená mi řekla, že obvodní tajemník KSČ pro Prahu 5 nás označil za buržoazní přežitek a postará se, abychom byli zrušeni. Objednal jsem se k tajemníkovi a řekl mu, že se zrovna vracím z Kuby, kde jsem pomáhal založit dětské kardiocentrum. Po tomto úvodu jsem postavil na stůl láhev rumu se slovy, že je to dárek od soudruha Castra za to, jak se o nás tajemník hezky stará. Funkcionář úplně obrátil a od té doby se stal naším největším ochráncem a zastáncem.

Text: Josef Matyáš

Zdůvodnění nominace prof. Šamánka na Cenu Neuron za přínos světové vědě

„Vrozené srdeční vady byly do poloviny 20. století výhradním zájmem patologů. Klinická péče o ně nastala v polovině druhé. Stala se prozíravě zájmem doktora Šamánka. Díky jeho odborné připravenosti, mimořádné schopnosti zajistit pevné zázemí a získat nadšené spolupracovníky a formulovat jasné cíle, se mu podařilo nezměrným úsilím vybudovat Dětské kardiocentrum ve FN Motol.

Svým talentem, energií, pílí, houževnatostí, odpovědností a neobyčejnou předvídavostí vytvořil integrované pracoviště kardiologie, kardiochirurgie včetně oddělení kardiopulmonální funkční diagnostiky a experimentální laboratoře. Je zakladatelem pražské školy dětské kardiologie a kardiochirurgie.

Vyškolením praktických dětských lékařů a celorepublikové sítě dětských kardiologů umožnil prenatální diagnostiku vrozených srdečních vad (VSV), stanovil naléhavost jejich řešení a u urgentních nepřetržitý servis Centra. Prenatální elektrokardiografické vyšetření posunulo diagnostiku VSV do 14.–20. týdne těhotenství. Jím zavedený postup převzal svět (Bohemia Care of Children's Heart Diseases). Komplexní péčí se snížením věku operovaných závratně klesla mortalita.

Profesor Šamánek dokázal navázat mezinárodní kontakty a prosadit Dětské kardiocentrum na mezinárodní scénu. Stalo se jedním z nejlepších na světě.“

– prof. Josef Koutecký, člen vědecké rady oboru medicína